Made in China

Dnes si nekonečně dlouho srdečně potřásal rukama náš pan ministr zahraničí a čínský prezident. Tibet je nám u zadku, budou kšefty… Každý pátý člověk na této planetě je Číňan, Čína je ekonomický drak. Pracovití lidé země středu mají mnoho přísloví. Většinou se týkají zdraví a prosvítá z nich moudrost starých mudrců. Přísloví spojující lidi za Velkou zdí jasně vyjadřující realitu současné Číny však zní: Není důležité, kdo krávu vede, ale kdo ji dojí. Zavřeme oko i nad neuvěřitelnou krutostí ke zvířatům a životnímu prostředí i oficiální politiky loupení patentů a zamořování světa levnými padělky. Pupíci se vždycky domluví.

Obrázek Číny není jen o buddhistických chrámech, i.ťingu, tradiční čínské medicíně, jin-jang filozofii, feng šuej, Konfuciovi či ctihodném Lao-c… Mnohem věrnější obrázek můžete spatřit v bufetu, s plastovými stolky, kde v páře stékající po skleněných stěnách stojí muži s křivými žlutými zuby a srkají pálivou nudlovou polévku, která jim kape po řídkých vousech… kde plavou kousky hub či ryb a také třeba rozemleté hlavy a pařáty týden uhynulých slepic… Jedlíci hlasitě říhají, a když vyjdou ven, zapalují si balené cigarety a vychrchlávají husté hleny, kterými pokrývají chodníky. V Singapouru by za to šli bručet. Popisuji autentické zážitky z čínské čtvrti v Amsterodamu a New Yorku. V thajském Bangkoku mi v takové čtvrti (asi milion Číňanů), prodali ogrilovanou myš na špejli s nahnědlou omáčkou v igeliťáku, podobnou kalné teplé břečce, kterou jsem se po ulici po kotníky brodil. Přežil jsem to v pohodě s Nux vomicou 15.

V Číně už asi 5O let mají přísnou politiku jednoho dítěte, vlastně syna. Pokud se narodí holka, nepočítá se to. V důsledku toho tam nyní žije asi 10x více mužů díky čemuž jich většina nikdy nepoznala ženu… Další přirozený důsledek je, že Číňanů je pouze 1,3 miliardy, nikoliv miliardy dvě či tři. Několikrát jsem měl možnost cestovat v autobuse plném Američanů nebo Rusů či Němců. Poněkud tísnivá atmosféra. Velké národy… V Bangkoku jsem omylem vlezl do autobusu čínských turistů. Tíseň o stupeň větší, nepopsatelná. Všichni ve stejných teplákových soupravách a stejných kšiltovkách. Skoro všichni stejní! Nemluvili. Štěkali. Tvářili se tak sebejistě, až mrazilo. Měli v černých úzkých očích napsáno: NÁM patří svět! Kamarád, který se zabývá byznysem s Čínou, mi jednou popisoval náročné obchodní jednání. Proti němu seděli tři mladí Číňané ve stejných černých oblecích a tiše, bez jakéhokoliv výrazu v obličeji poslouchali obchodní návrhy. Za celou dobu nepromluvili, dokonce ani, když byli tázáni! Pak všichni, jak na povel vstali, uklonili se a zmizeli. Pouze jeden z nich na odchodu s kamennou tváří řekl: „Ozveme se v pravý čas.“

Jiný pohled: Jsem neurolog a vím, že pokud někdo utrpí mozkový infarkt – nebo-li mrtvici, postihující levou hemisféru, přestane mluvit a ochrne na pravou polovinu těla. V levé polovině mozkové kůry se nachází totiž koordinující centrum řeči. Motorické nervy se v prodloužené míše překřižují a tak se hybné postižení projeví na opačné straně. Levostranná mrtvice je mnohem častější, neboť s levou hemisférou máme mnohem větší problém. Ta řeší logiku, racionalitu, zaobírá se minulostí a budoucností, kalkuluje a tak je neúměrně zatěžována. Harmonie jin-jang monády je fuč. Pokud proběhne infarkt levé mozkové hemisféry u Číňana, rovněž ochrne na pravé končetiny, leč mluví dál… Jak je to možné? Inu tak… Číňané (ale i Japonci nebo Korejci) mají řečové ústředí v PRAVÉ hemisféře. Protože oni mluví i píší uměleckým stylem. Jejich slova nevyžadují logiku. Nepíší. Malují. Jejich řeč jsou příběhy, vyjadřované zvuky. Jejich písmo, obrázky. Naučit se Čínsky nemůže úplně každý. Musíte při tom poněkud změnit myšlení. A tak si myslím (opravdu to nevím), že pokud by například Čech či Američan ovládající čínštinu, onemocněl mrtvicí levé mozkové hemisféry, měl by potíže s rodnou řečí, ne tak s čínštinou… ovšem za předpokladu, že se tento jazyk nenaučil otrocky, aniž by se změnila jeho mysl. Ale nechám dohadů. Další doklad zásadní odlišnosti vnímání světa může být i v tom, jak si představujeme časovou osu. Zeptáte-li se kohokoliv v západní civilizaci, kde je minulost, ukáže palcem za sebe. Pokud budete chtít ukázat budoucnost, ukáže vám každý ukazováčkem před sebe. Je to tak? Když se ale optáte v Číně, ukážou vám nahoru. A minulost dolů.

V neděli jsem dopoledne absolvoval ve své ordinaci  obchodní jednání (! – jo, v neděli). Trochu se to protáhlo a já jsem vyrazil do klatovských ulic poněkud vyhládlý. V jinak pěkném městě je trochu problém se dobře a zdravě najíst. Pizzerie San Martino v neděli zavřená (úžasný kuchař, tvrdě kopající za Itálii, kde vařil několik let). Jídelna Střední zemědělky, kde se učni fakt snažej (jelikož mají za prdelí ostré mistrové), otevřená jen ve všední dny. Suhail Abú Nofal, nově provozující arabský bufet MÁZA, tak o víkendu zaslouženě odpočívá. Peče výtečně. Skutečná oáza dobrého a zdravého jídla. Vždy čerstvé a kvalitní suroviny, maso, zelenina, arabský chléb, speciální libanonský sýr k zapékání, orientální zákusky, vidím na něm, že uvést své hosty do stavu blaženosti, je pro něj otázka cti. Vždy čerstvě vyrobený božský humus nebo lilkové pyré.

Nakonec otevírám dřevem obkládané dveře jedné ze dvou čínských restaurací, v kapse tři kapsle threepaly (ayurvédské byliny detoxikující potravinové jedy). V atmosféře pestrých rybiček, plujících v obrovském akváriu, hlasitém FM plus a odéru přepáleného laciného oleje, pomalu pojídám smaženou zeleninu s rýží s pachutí rybyny. Horký jasmínový čaj zachraňuje, co se dá… Pojednou se u mě objevuje asi tříletý chlapeček, synek majitelů. Rázem mě upoutal svou obrovskou hlavou. Jako by u mého stolku vyšlo slunce. Jeho kulatá hlava s krátkým černým ježečkem byla jistě větší než moje. Patřila ale maličkému batolecímu tělíčku. Připlul tiše, spíše se zjevil… Velká okamurovská tvář na mě hleděla s typickou absencí jakékoliv mimiky. Z neurologického hlediska – hypomimie, kterou možno spatřit u pacientů s obrnou lícních nervů. Nebo také s těžkou depresí. Oči čínského chlapečka ale jiskřily a plály. Upřeně na mě hleděl. Calcarea carbonica – naskočilo mi okamžitě. Malé děti této homeopatické konstituce upoutají svým dlouhým klidným pohledem… Další okolnost, jež mě dost upoutala, až okouzlila, byl obrovský plyšový panda, kterého chlapec objímal. Vlastě ke mně přišli dva… Byli v podstatě stejně velcí. Přestal jsem jíst a zíral na něj, neschopen slova ani myšlenky (že by iktus vlevo?). Nakonec se stala velmi podivná věc, která mi leží v hlavě – a dala podnět k tomuto povídání. Aniž by na vteřinu přerušil upřený, buddhovský pohled, dlouze políbil medvídka na čumák. A stal se malý zázrak a on se usmál. Pak tiše zmizeli za závěsem…

Tomáš Lebenhart