Mááátala, Mááátala

V sobotu nad ránem, odlétám za teplým mořem. Nikoliv mimo Evropu. Týden se budu poflakovat na jihovýchodě Kréty. Odpoledne říkám mezi prací Ilonce: „Koukni mi, prosím tě, na počasí na Krétě.“ „Jak že se to tam jmenuje“, ptá se pro jistotu. „Matala.“ „Jak se to píše?“ „Matala, Ilinko, Matala. Normálně Ma-ta-la, jak to slyšíš.“ Hledá v mobilu. Za chvíli hlásí. „Tak právě tam je 8 stupňů.“ Koukáme na sebe s pootevřenými ústy (jen se políbit). „Počkej, to je nějaká blbost“, říkám. „Jak tam bude další dny?“Nastavuje mi displej před oči. 9, stupňů, 9, stupňů, déšť, pak 7 stupňů, oblačno, silný vítr. V noci kolem nuly, sněhové přeháňky. „Cože?!“, děsím se. „To není možný! Dyk je to kousek od Egypta.“ „No, jo, ale Matala je ve Finsku…“, říká Ilonka a upře na mne své velké, sametové oči. Kroutím nešťastně hlavou. Moje milá sestřička chvíli hledá. „Už to mám“, volá vítězoslavně. Je to Mátala. Tam je 26. A týden samý sluníčka a 26. v noci 20.“ „Uf!“, vydechl jsem s úlevou.

„Mátala, Tomáši, Máá-tala…“, směje se s mobilem nad hlavou. „No jo, porád. Mááátala.“ A ona na mne: „Mááátala, Mááátala:“ „Jasně,Mááátala…“ Ještě že nebyl nijaký svědek našeho dialogu přes recepční pultík – oba jsme na sebe volali: „Mááátala, Mááátala“… už abych byl v Mááátale, přááátelé… Le.