Má ho?

Sedíme s panem Jarošíkem a pozorujeme čmeláka, jak poletuje z kytky na kytku. V tichém zadumání se ptám: „Má vlastně čmelák žihadlo?“ Soused ukáže pět zubů v bezelstném úsměvu a praví: „To víte, že ho má. To ste nevědeli?“ Vždycky mě jeho oslovení v množném čísle, po starém, zdvořilém způsobu, skoro přiměje nejistě se otáčet, zda jsem se v mezičase nějak nepomnožil, či co… Spolkl jsem větu: „To sme fakt nevěděli“ a místo toho jsem prohlásil, že jsem si to myslel, akorát jsem nikdy o čmeláčím bodnutí neslyšel, natož abych ho zažil (na rozdíl od sršňů loni přímo v ložnici). „Jak to přijde“, opáčil jsem rovněž po starém způsobu. Teď už se ukázaly i dvě stoličky (nahoře). „Vono je jich vo dost míň, než třeba vos, víte… Tak i míň žihadel.“ „Aha“, hlesnul jsem jediné myslitelné slovo. „Proč jich je tak málo?“, nedá mi to. „Ty blbci rozvorali meze, tam čmeláci bydleli. Ted maj hnízda na loukách a přemnožený kanci je v zimě vyrejpávaj a žerou.“

Tak, přátelé, má ho! Teď si připadám jak Zdeněk Svěrák – tak děti, to není klekání. To je pan Lorenc. Pak jsme probrali počasí, celou planetu, politiku, Rakousko-Uhersko a moje absolutně tupé nože na sekačce. Jen hodil oko na můj trávník a poznamenal: „Chtělo by to nabrousit.“ Pak jsme zjistili (tedy on), že šroub na ostřích je absolutně zatuhlý a nelze jej klíčem (15) odšroubovat. „To chce delší páku“, zhodnotil situaci. Za hodinu přišel s udělátkem… pan Jarošík je schopen si všechno udělat. Lehce mi připomněl chudé Kubánce a jejich padesát a více let staré (fungující) vehikly. On by se tam se svým bicyklem ztratil…

Pan Jarošík se neumí normálně rozloučit. Neumí říct nashle… já to řeknu a on pořád vypráví. Pak už odchází, jde s kopce po cestě ke svému obydlí a pořád je ho slyšet, jak něco povídá. I rukama rozkládá. Slyším, jak mluví, ale už mu nerozumím… Možná, že to dopovídá doma kočkám.

Den předtím jsem ovšem zatrnul nad technickým problémem zcela mimo páně Jarošíkovy dovednosti. Kafemašina! Odpoledne si chci udělat macchiatko. Brazilský Santos se umele, mašinka chrčí, vrže, ozývají se známé klokotavé zvuky – a nic. Do koflíčku NIC neteče. Prdlajs. Hledím na stroj jako slepice na asfalt. Průšvih nevyššího typu…. co teď? Najednou jsem si uvědomil, jak mi ta mašinka přirostla k srdci a hlavně ten dvojitý hnědý voňavý čůrek. Posmutněl jsem, chodil ten den se svěšenými rameny, mdle jsem odpovídal na pozdravy a občas jsem i povzdechl. A odvezl tu zrádkyni do pražírny, kde jsem ji před dvěma léty zakoupil. Takové starosti milý milý soused rozhodně nemá…

Včera jsem se zaradoval, neboť se vše dobré obrátilo a pan kavárník mi předal opět Saeco Minuto opět funkční. Rozebral to, pročistil… a doporučil filtr do nádobky s vodou, aby se trubičky nezanášely. Jak si jí tak vezu v autě rozzářenými Klatovy, vyloženě v dobré náladě, spatřím přímo před sebou mohutný tank! Normálně přijíždím k jedné křižovatce a přede mnou jede na transportéru řetězy připoutaný tank. Dlouhý kanón míří přímo na klatovskou věž, kolem rozkvetlé šeříky. Pojal jsem nutkavou myšlenku tu scénu (která už se asi nikdy nebude opakovat), vyfotit. Právě naskočila červená a kolos se zastavil. Začal jsem pravou rukou zuřivě šmátrat za sedačkou. Nahmatal jsem všechno možný včetně Saeca, ale na pouzdro foťáku jsem nenarazil. Sakra! Vyskočil jsem z auta (pořád červená) a otevřel zadní dveře. Popadl foťák a připravuju si ho k unikátnímu snímku. Mezitím zelená, kolos se pohnul a za mnou přistála pracovní dodávka Peaugeot s nákladním prostorem plným harampádí, žebříky, kbelíky, košťata. Malíři. Malér. Vepředu seděli tři zamračený chlápci a sledovali

scénu před sebou jak v kině. Řidič, trochu podoben žlutýmu psu Hejmovi, se vyklonil od volantu a křičel na mě: „Tank, vole, tank!“ A plácal se zapatlanou dlaní do zapatlanýho nikde nekončícího čela… Asi měli chlapci na spěch… Tak jsem jen rozhodil rukama a rychle zapadl za svůj volant a vyrazil jsem, kupředu… (Oni zkejsli na červené). Lehce jsem jim zamával na pozdrav. Já se loučit umím… To jsou ty dramatický okamžiky… to miluju. A Klatovy jsou vyloženě roztomilé… všichni si tu tak nějak tykáme a máme radost, že se vidíme…

Tomáš Lebenhart