Lékařka z vesmíru

Dnes opět náročnější pracovní den… mimo jiné jsem si mohl ukroutit palici nad malou holčičkou, které jsem nakonec doporučil Belladonu 200. S nadsázkou mohu říci, že když nevíš jaké konstituční homeo dítku dáti, dej Belladonu… Tato osobnost je šašek, šprýmař, komik, avšak má i své slabší chvilky, strachu a vzteku, klidně nakopne pejska, pak se mu teatrálně s hlubokou poklonou omluví, co já sem to za človíčka, povzdychne… nikdo neví, co udělá za pár vteřin, je jakoby nad věcí, ale ve skutečnosti není… „Nemáte tu hnědou, jak mám namalovat strom, když tu ani nemáte hnědou, kroutí desgustovaně hlavičkou, prostě rodiče ani homeopat krčí rameny, dumají a holčinka se vesele předvádí a překvapuje… no, uvidíme.

Od její maminky jsem se pro změnu dozvěděl, že MĚLA roztroušenou sklerózu (již tato stručná věta jistě vzbudí pozornost i unaveného fotbalisty…). Kroutil jsem hlavou pro změnu nad vyprávěním, že neurolog se radil – před ní, se sestřičkou, jak to udělat, když pacientka nebere léky, nemá žádné příznaky nemoci a ložiska na magnetické rezonanci mozku se ztrácejí. Hlavama kroutili všichni tři tam. Civěli do počítače… Pak specialista oznámil, že systém mu neumožňuje jí vyřadit z diagnózy. Klasicky v přímém přenosu čelil nemožnému. „Budete sem chodit jednou za tři roky“, rozhodl. „Nebudu“, oznámila pacientka. A tím to zhaslo.

Jako poslední přijeli rodiče se 7,5 letou, drobnější černovlasou, dívkou s nafialovělými stíny pod černýma očima. Svědí jí kůže. Jasná jaterní slabost, jasný typ Phosphorus. Pointa tohoto povídání je v tom, že od svých dvou let, kdy trochu opožděně začala mluvit, informovala rodiče o tom, že přiletěla z jedné vzdálené planety (její skutečná slova v těch svých dvou letech, její jméno už si teď nepamatuje) a že se tam učila léčit. Pak byla vyslána ještě s Jakubem – jeho jméno si pamatuje, ale už si nevzpomíná, jak vypadal, jen si dobře pamatuje, že byl milý, na Zemi, aby zde léčili nemocné lidi. To mi dnes říkala. Povídal jsem si s ní jako rovný s rovným (a to si asi spíš fandím).

„Koho chceš léčit?“, ptám se vážně. „Dospělé“, odpovídá holčička bez zaváhání. „Proč ne děti?“ vyzvídám. Opět bez váhání: „Jsou citliví… Bála bych se“, dodala již trochu nejistě. Není to neuvěřitelný projev odpovědnosti?„Chceš pracovat v nemocnici nebo v nějaké ordinaci“, pokládám otázku se vší vážností. I rodiče berou tento rozhovor zcela vážně. Rozhodně to není situace, kdy dospělý ať již lékař či nějaký děda nebo strýček mluví s malým dítětem ve stylu „Tak có? Čím bys tak chtěla být, až budeš velká? Jo, kosmonautkou… Jasně! Já taky chtěl bejt kosmonautem. Dáme si zmrzku?“ „V nemocnici ne“, říká rozhodně. „Proč ne?“ „Necítila bych se tam dobře.“ „Proč?“ Dlouze se na mě podívala. „Nevím.“ Vycítil jsem, že to slovo použila, neboť patrně neuměla vyjádřit svůj pocit, tak abych ho pochopil. V duchu jsem s ní souhlasil a cítil totéž… I já jsem kdysi stál v pracovně primáře neurologického oddělení a říkal mu, že odcházím.“Proč?“ chtěl vědět logicky. „Nevím“, odpověděl jsem. A on – kroutil hlavou…

Nakonec jsem se jí zeptal: „Jaké léky jsou lepší? Ty přírodní nebo chemické.“ Opět bez váhání: „Přírodní.“ „PROČ?“ Trošku zapřemýšlela, jak to říci. „Ty chemické taky ubližují“, odpovědělo dvacetikilové dítě. Při loučení jí říkám: „S tím Jakubem se setkáš. On už tady taky někde jistě žije. Poznáš ho, neboj.“ „Nebojim.“ A šli…

Tomáš Lebenhart