Kříž a konvice

Počátkem devadesátých, na Železné Rudě, rozhodl jsem se věnovat asi metrovou dřevěnou sochu ukřižovaného Ježíše místní farnosti. Nikdy jsem nebyl na kostely, ale řekl jsem si, že vzácnou sochu z období baroka, po svém dědečkovi, sběrateli umění, věnuji celkem pěknému katolickému kostelu ve tvaru hvězdy. Logika akce: Utrpení Kristovo patří do kostela. Doma bych si to na zeď nedal. Krucifix byl dosti unikátní, starý a zachovalý, takže patrně i dosti cenný. To mě nijak nevyvádělo z míry, říkal jsem si, nebudu s takovými věcmi kšeftovat… Když jednou za rok (na mši Vánoční) zajdu do toho božího stánku, pohlédnu na sošku a budu mít fajn pocit… Ukřižovaná postava Ježíše Krista byla unikátní už tím, že kříž, tedy krucifix vlastně chyběl. Nebyl. Barokní sochař vyřezal pouze zmučené, vyhublé tělo s utrápeným výrazem s trnovou korunou, s pažemi typicky rozpřaženými, nohami překříženými. Tělo na zdi. Žádný kříž.
Tak šup, do kostela. Napřed jsem zašel za farářem a zeptal se, zda by takový předmět přijal. Řekl, že jo. Ani se nepousmál. OK, poslal jsem ježíška zabaleného v dece po jedné věřící babičce, mé pacientce a ona ho na kárce do kostela odvezla.

To bylo někdy v létě. Na Vánoce koukám po zdech kostela a sošku nevidím. Za 17 let, mého bydlení na Rudě jsem ji už nikdy nespatřil. Také jsem se nedočkal ani slova od faráře. Zkrátka historicky typický minipříběh. Chramst! A kostel měl dál rozpraskanou, padající omítku… Chudý Vatikán nic, šéf svatostánku nic.

Dědeček sbíral rovněž orientální umění. A tak jsem na půdě jednou vyštrachal starou mosaznou konvici, asi na čaj… po vycídění, byly patrny malebné arabské nápisy. Měla krásný ladný tvar s tenkým tepaným uchem… tak jsem si asi před měsícem řekl: Věnuju tu konvici příteli Abú Nofalovi do jeho bistra. Tam nádobě bude dobře. Abú byl dojat a děkoval tak emotivně, až jsem byl v rozpacích. Okamžitě ji vystavil do police na čestné místo. A tak tam mezi libanonskými čaji, kávou a exotickými džemy a džusy trůní ku potěše návštěvníků i samotného majitele…

No a to je vlastně všechno.

Tomáš Lebenhart