Kouzelné slovíčko

Do Vitalky jsem dorazil před dvanáctou a zaujal strategické místo mezi výdejním pultem a regály s bioprodukty. Mladičká bio-žena s mladičkým bio-manželem si pozorně prohlíželi vystavené zboží, braly ho do rukou, četli jeden druhému složení a občas si je přes můj stůl podávali. Také čile komunikovali s paní u výdeje jídla, která odbíhala, aby jim to či ono našla, popř. osvětlila použití a složení.

Měli sebou asi čtyřletého dobře vychovaného chlapečka. Ten se o zdravou výživu také zajímal a dožadoval se ovesných sušenek s medem. „Chybí mi to kouzelné slovíčko“, upozornila jej důrazně maminka s ranečkem. „Mohu si, prosím, vzít ty sušenky?“, opravil se způsobně a natáhl ručku. A téměř mě před nosem dostal, co chtěl. „Jak se říká?“, nedala mu pokoj maminka. „Nic jsem neslyšela.“ „Děkuji“, řekl potichu chlapeček. „Nahlas!“ „DĚKUJI.“ Otec byl pasivní a většinou podával ke schválení pytlíky s věcmi manželce. „To tam vrať“, řekla mu několikrát (aniž jsme slyšely to kouzelné slůvko) a on to mechanicky provedl. „Paní, mohla byste?“ Opět bez kouzelného slovíčka. Paní nechala strávníka strávníkem a šla k mladé turistce. „Čím je to slazené? Odkud je ten bulgur a dalších několik otázek. Všechny byly hbitě a laskavě zodpovězeny. „Nic jsem neslyšel!“, chtělo se mi pronést do prostoru. Ale zůstal jsem v klidu s veselým nadhledem, vždyť nikdo nejsme dokonalý…

V tzv. primitivních kulturách se o nic neprosí a za nic se neděkuje. Poskytovat a dostávat potřebné je samozřejmost. Vzájemná pomoc je způsobem života. V nižších, tzv. civilizovaných kulturách děti učíme prosit a děkovat v domnění, že je tak optimálně vybavíme do života. Budou se chovat slušně, ale ta kouzelná slovíčka jim asi od srdíčka nepůjdou. Účinnou energií je vlastní příklad. Pokud se matka sama slušně nechová a otec dělá, jako že není, co asi tak může malé dítě ze svých rodičů načíst… celkem smutná vize – leč běžná praxe naší doby.

Jinak, pan kuchař Kadera se toulá někde kolem španělské Valencie. Tak jsem zvědav na jeho vyprávění. Třeba se s vámi podělím. Ne, neděkujte…

Tomáš Lebenhart