Kde se ta Lopezka poflakuje?!

Už od roku 1980 se „poflakuju“ po nejrůznějších ordinacích v této rozkošné zemi… Posledních deset let už jen v poradnách vlastně. Bedlivě pozoruji lidi, kteří ke mně přicházejí. Je to součást mé práce. Pozorovat, porovnávat, zvažovat… Pak jít do akce. Za ta léta jsem si nemohl nevšimnout, že někteří lidé jsou naprosto stejní!
Jde o to, že ač je každý člověk jedinečný, existují zkrátka typy. Klony jako by. Je až neuvěřitelné – stále se o tom znova a znova přesvědčuji, do jakých hlubin a detailů podobnost může jít. Vzezření, postava, pohyby, gesta, mimika, hlas… to jsou znaky fyzické. Tohoto efektu úspěšně využívají frontmani revivalových kapel. Už to může být až fascinující – jaká shoda někdy panuje. Samozřejmě, že nemám na mysli příbuzenstvo. Přijde pán z Prahy a jindy zase třeba z Uherského Hradiště – a jsou prostě stejní. Lišit se mohou vzhledem ke svému věku. Co je ale až na hranici uvěření, je shoda i na úrovni mysli a psychiky. Zvyklostí, sklonů, talentů. To se promítá do jejich života, do volby partnera, zaměstnání, a – do jejich nemocí! Zde už je to pro mne víc než zajímavé. Takové zákonitosti se mohou s úspěchem používat např. v konstituční homeopatii. Pamatujete si, že tuhle paní uzdravil lék Sepia. Fajn. A najednou přijde skoro stejná osoba, se vším všudy, včetně třeba toho, že si na věšák odloží černý kabát… no a já už silně tuším… už mi to naskakuje. S nadsázkou vím lépe než ona, jak se cítí a kde je problém. Ověřím si pár věcí a navrhnu Sepii a nádavkem říkám, že jí to určitě pomůže… že to prostě vím. Jednou jsem se dokonce vrátil z lékárny a na věšáku visel dlouhý černý kabát + hnědá šála… v ordinaci seděla, nohu přes nohu paní Sepie. A tak jsem naplnil tzv. diagnózu od dveří a navíc jsem ovšem pacientku ještě ani nezahlédl.

A pak je zde ještě další související fenomén – známé osobnosti. Ty znám z televize, případně internetu. Vím, jak vypadají, jak myslí, jak se projevují, zkoumám jejich povahy, silné i slabé stránky. Pro sebe si je typuju, co bych jim asi tak v ordinaci dal… a tak vám ke mně jezdí pán, který by mohl s fleku, bez maskérky, vzít roli dvojníka prezidenta Zemana – třeba by se to někdy naší hlavě hodilo.

Řeknu vám, že u mě bylo už hodně takových obecně známých lidi. Politici nebo umělci a to nejen z Česka, ale z celého světa. Měl jsem v ordinaci třeba Václava Klause (a to hned dva) - taky tak kňourali a měli tendenci řídit rozhovor. Nebo Ladislava Smoljaka s dlouhými bílými vlasy, taky měl tak vyšeptaný hlas, taky prťavou, chlapecky ostříhanou Danu Drábovou… měla nemocnou štítnou žlázu. To i ta Drábová ji asi bude mít, si říkám… zvlášť když pořád pobíhá mezi jadernejma reaktorama…

Jendou, v Železné Rudě, někdo klepe na dveře… sestřička praví: „Dále“, a přichází chlapík, jako by z oka vypadl Petrovi Nárožnému… i ten věk seděl… mne si rozpačitě ruce a říká: „Já mu nejsem podobnej, to jsem já, Petr Nárožný…“ angínu měl. Jindy koukám, kdo to k nám jde… ještě v šeru čekárny, si říkám, je to takovej drsnej typ jako Karel Plíhal… a byl to on…jeden už si fakt nemůže být jistý… Vybavuje se vám také ta slavná scéna z Vrchní prchni? Jak Zdeněk Svěrák přivádí domů Josefa Abrháma a nadšeně ho představuje jeho ženě, Libuši Šafránkové. A Abrhám se sevřenými rty vrčí: „Jsem inženýr Králík…“ „To je neuvěřitelný, ta podoba, co?“, září Svěrák. Libuška vysolí manželovi facku a tím je to vyřízený.

Jednou takhle povídám Ilonce v recepci: „Teď přijde doktor Ráth!“ A několikrát rychle zdvihám obočí. Ilonka též zdvihá obočí a nechá jej tak. Ťuk, ťuk, dveře se otvírají a vchází doktor Ráth. Jen o něco hubenější. Ilonce obočí padá a kouše se do rtů… A teď, před pár dny zašla do mé nové ordinace ve Starých Hradech JUDr. Renata Vesecká. Kdyby řekla: „jsem Vesecká“, asi bych jí to zbaštil.

Ze světových celebrit se mohu pochlubit Bobem Dylanem, Johnem Travoltou, Johnny Deppem (Ilonka o něj, chudinka přišla) a dokonce i skoro-Cher. To vzpomínám jen na ty nejslavnější… Tajně doufám, že se jednou otevřou u nás na Vídeňské 87 dvéře a vejde Jennifer Lopez. A třeba prohodí: „Mám nějaký divný pupínky na zadku. Nemoh byste se kouknout?“

Tomáš Lebenhart