KARÍ, KARÍ!

Dnes, po návratu z Cejlonu, zašel jsem do klatovské Vitalky, kde byly hlavním hitem cizrnovo-lilkové karboše s polentovou kašou. Když jsem odnášel vylízaný talíř do stojanu ke kuchyni, nedalo mi to a takto, po vančurovsku, zahovořil jsem ke kuchaři Kaderovy, an právě v kuchyňce nečinně prodléval…

„Pokrm byl mdlý, sice poživatelný, leč bez výraznější chuti. Karbanátek s kaší jakoby hrály nikoliv první gastronomickou ligu, nýbrž pachtily se ve třetí divizi oblastního přeboru, zcela postrádajíce řízu. Nezachránila to ani vaše tzatziki, proti níž by ani řek nic neřek.“ Pan kuchař stál schlípen ve dveřích kuchyňky své, ruce mu podél zplihlé zástěry visely jak šimpanzovi v tropickém dešti. „Kadero, chlape, vzpamatujte se!“, dím silným hlasem. „Více ostrosti, pepř a koriandr rozhazujte plnými hrstmi. Trochu sexu u sporáků.“ „No jo, doktore, vy se vrátíte ze Srí Lanky, a hned to tady srovnáváte“, pokusil se chabě kontrovat a vztahoval ruce ku stropu ve fotbalistickém gestu směrem k hlavnímu sudímu – já jsem nefauloval, ani ve snu by mě taková věc napadnout nemohla.

„Nestyďte se, mistře, máte na to, to ví všici“, hecoval jsem dál. „To i Kimovy mažoretky po kotníky v blátě mají více řízu než takhle krmě. Tak přidat, přidat… Buďte jak rozsévač pálivých aromat a exotických pochutin. Váš meč jest otupen, rytíři udatný. Kord zlomen, šermíři švarný“ Kadera slov nenacházel, ale hleděl na mne shovívavě. Když jsem vycházel z kvelbu, volám ještě naň přes hlavy strávníků: „KARÍ! KARÍ! Více karí!“ a pozdvihuji ruce jako dirigent v dramatickém pokynu dechové sekci, aby hrála fortissimo. „Této směsky není nikdy dosti! Vzhůru do boje, junáku chrabrý! Ať návštěvníci hekají, mlaskají a na chodnících uplivují a břicha si hladí a všude vyprávějí, jak jste je dnes udolal.“

Pikantní na celém výstupu ovšem bylo, že jsem si (jako vždy) náramně pochutnal.

Tomáš Karí Lebenhart