Jump for joy!

Dnes jsem po delším čase spatřil Smrt…

Tato energie je tichá, v nepřirozeně klidném kontrastu se zevními okolnostmi. Asi každý zdravotník setkávající se s lidmi na hranici života, ji dokáže vycítit.

Kolem třetí hodiny odpoledne jsme s Jakubem sjížděli z Kašperských hor, kam jsme jeli navštívit mou maminku, podél Vydry domů. V Sušici na kruhovém objezdu stála na chodníku blikající sanita. Situace, kterou jsem zažíval za asi 30 let služby první pomoci i jako vesnický praktik, velmi často. Tým tří záchranářů poskytoval první pomoc muži ležícímu na zemi, před domem, kde bydlel. Měl zkrvavený obličej a nehybně hleděl k nebi. Kolem něj rozsypány rudé muškátové květy a hlína. V prvém patře okno dokořán… Asi padesátiletý, mohl vážit sto kilo. Kolem skupinky vyděšených lidí, auta na objezdu zpomalovala, pár vteřin stačilo, abych vycítil ten šílený klid. Sevřel se mi žaludek a rozbušilo srdce. Bylo to tak nečekané a aktuální. Z okna mohl vyskočit před deseti minutami…

Podivná věc. Když mě zavolali do ordinace, že někdo někde leží, prostě jsem popadl kufr a vyrazil. S chladnou hlavou, na místo jsem dorazil v klidu, i když jsem viděl ledacos… dělník na pile, řezačka pohltila jeho paži, on celý šedý, zbylou rukou kouřil a pořád dokola se ptal, jestli manželka vyzvedla dceru ze školky… Věděl jsem, co dělat, bez emocí (to až pak, později…), okamžitě jsem zavolal leteckou a pak dělal profesionální úkony. Jindy křičí do telefonu pán „MOJE ŽENA!!!“ Když jsem přijel, ležela na břehu potoka, utopená… On ležel vedle ní a plakal. Před rokem se jim zabil syn na motorce… „Pro Boha, dělejte něco!“ Nebyl v ní život… Vousatý muž se vrhl do řeky, padl na kolena. „NÉÉÉ“, řval do oblohy, ruce rozpřažené, jak by ji nechtěl pustit. Proudící voda odplavovala zoufalství z jeho hrudi. Přibrodil jsem se k němu a objal ho. Tak jsem tam, uprostřed proudu klečeli spolu a objímali se. Co jsem mohl více dělat… I v takových situacích jsem MUSEL fungovat… Volají na záchranku, nehoda, ranění, vyjíždíme, v puse ještě nedojedené jídlo, houkání, maják – v klidu. Bez emocí. Více poraněných, koho se ujmout prvního… většinou, toho nejtiššího… to je zkušenost. Ti, kteří jsou nejvíce vážní, v nepřirozeném klidu, bývají neohroženější. Ti hledí v tvář pravdě… Je to až na hraně zvrácenosti… při jedné autonehodě mě emočně dostal jezevčík s rozlámanými žebry, kterého jsme nechali u silnice. Pouť v Klatovech. Někdo volá na dispečink: „Rychle, rychle! Holčička se utrhla z řetízkového kolotoče! Je to masakr!“ Zůstáváme v klidu a jedeme. Za dvě minuty jsem na místě. Kolotoč se točí, hudba hraje… nikde nic. Po návratu nám dispečerka přehrává telefonát: „Dělal jsem si prdel, lenochodi…“ Cvak. Zůstáváme v klidu… Takových situací stovky… to na vás přijde až pak… když se převalujete a nemůžete usnout... Přicházel jsem do k oběšeným… jednou jsme oběšeného museli s řidičem ve světle baterek sami hledat – na půdě vesnického stavení. Rodina nám sdělila, že tatínek často mluvil o tom, že se na půdě oběsí… a už ho druhý den neviděli a báli se jít se podívat…

Přistihl jsem se, že jako náhodný účastník jsem stejně vnímavý, jako kdokoliv z vás… Kuba mi říká: „Co bude dál?“ „Jak to mám do háje, vědět?“, povídám přiškrceným hlasem… „Asi už letí vrtule nebo už prostě nic…“.

Chci vám prostě říct: Skákejte radostí! Alespoň v duchu. (Jump for joy, jak zpívá Mick Jagger). Skákejte radostí, že váš život plyne, že chodíte, vidíte, slyšíte, papáte, milujete… Skákejte radostí, že nemusíte skákat ze zoufalství… Radujte se, jako děti a žijte každý okamžik.

Tečou vám slzy? To je fajn, cítíte - vaše srdce jsou otevřená. Profesionalita je dost potřebná, ale uhlídat si živé srdce je osobní kumšt každého, kdo zachraňuje… a nakonec jsem i rád, že dokážu reagovat jako obyčejný, zranitelný člověk.

Tomáš Lebenhart