Jéé...

Ubírám se, s plným břichem i hlavou, historickým centrem Klatov, když mě cosi přinutilo zdvihnout obličej a zírat v úžasu k šedému nebi…

Dopoledne někdo zvoní a já se omluvím klientce z daleka a dvéře odemykám. Tam stojí hezoučká a mlaďoučká blondýnečka v tmavomodré uniformě, jak letuška od Air France… ještě jsem ji nikdy neviděl, nějaká nová asi… a sází mi na recepční pult roztomilé barevné obrázky zamračeného Palackého i zasněné Boženky Němcové a dokonce i stejně duchem nepřítomné Emy Destinové – můj starobní důchod. „Jéé“, říkám jí, „já bych uplně zapomněl… choďte časteji…“ Ona „Jo, jo, jasně.. tady mi to podepište“ a zase někam běží s pošťáckou taškou plnou různých překvapení… Pošťačku nikdy nesbalíš, říkám si…

Ve Vitalce jsem poobědval s krásnou dámou… prostě si přisedla… my si tam tak nějak přisedáváme, protože se známe a je to tam celkem malé. Nesmírně atraktivní žena, velká, v rozpuku života, její již velké děti, říkají jí matka Země, jelikož se chová výrazně ekologicky a sbírá po lesích odhozené plasty. Příjemný chraplák, nektarinková pleť, dle mých tajných průzkumů, patrně nejlépe oblékaná žena ve městě… Dnes černá nabíraná sukně nad kolena s různě širokými vodorovnými pruhy – oranžovými, bílými, jasně žlutými… s úsměvem a dolíčky v tvářích překračuje mýtus o štíhlých manekýnkách a hmatatelně prokazuje, že i žena nad 80 kilo může způsobit Jéé-efekt v tom nejlepším slova smyslu. Když kráčí po náměstí, každý chlap na vteřinku jakoby ustrne a musí si pro sebe říci: „Do prdele, je to vůbec možný? Tak krásnej organizmus tady de… a tak krásně voblečenej.“ Zpod šedé čepice s bambulí a velkou hvězdou záplava hustých vlasů barvy cappuccino, veliké šedé oči superstar… Tak jsme si povídali a papali a ani moc nemlaskali… dělá bohulibé věci, ale nechci ji zas moc identifikovat…neboť Klatovy neveliké město jest…

Z Vitalky přes rynk rychle k vietnamskému holiči. Vlítnu do studia a hle, on bez práce, jakoby na mně právě čekal… další údiv, to je jako kdyby ke mně někdo vletěl z ulice a já byl bez práce, jako bych na něj čekal… „Na Cloonyho“, říkám mu, jako vždy a tak na mě vlítnul, vířil kolem mé hlavy ostrými nástroji, jakoby tančil, nahrbený a soustředěný, a za chvíli se z vesnického důchodce stal George Clooney, nebo někdo takovej. A věřte nebo ne, on tam měl puštěný rádio FAJN a roztuženej dýdžej tam právě vyprávěl, že George Clooney se rozhod, že už hráti nebude více…

A tak kráčím tou historickou částí a najednou slyším shůry takové ptačí zvuky, kejhání se tomu u nás říká. Já, blbec, napřed myslel, že mi zvoní mobil, ale ony to letěly divoké husy… Vytvářely takový dlouhý roj, který se plavně měnil, jako když se vlny ke břehu blíží. Celé náměstí se zastavilo a zdvihlo zamyšlené hlavy a někteří možná i hubu pootevřeli… Jéé… I ta matka Země by prošla v tu chvíli bez povšimnutí asi.

Doma po celém to frmolu jsem zjistil, že jsem zapomněl na randes-vous s mým úžasným zubařem. Jéé, to snad není možný… Hned jsem mu zavolal: „Jsem debil. Omlouvám se…“ (Asi mě vykolejily ty husy, co z vysoka pečou na nějakého Martina svatého…)

Dodatek: Někdo mě po přečtení tohoto povídání upozornil, že se dočetl, že G.Clooney měl velké problémy s manželkou, jež mu nakonec nepovolila, aby pojmenoval své dcery po své oblíbené značce

Tequily… Zde lehce odkazuji na svoji povídku Chania. Vyzerá to, že se mně mlaďoch za mořem snaží kopírovat… Ale nikde to, pro Boha svatýho nevykládejte.

Tomáš Lebenhart