Irenka

Mám v oficíně chvíli pauzu, zvoní pevná… Vladěnka nény, tak po tom šmátnu. „Lebenhart“, pravím suše, jako kdybych říkal třeba: „Pivovar, Sedlčany“. Tam ticho a pak ženský slušně prokouřený sametový alt: „Tak jsem tě konečně našla, lásko…“
Huh! Trochu jsem se probral a zamžoural oknem do ulice, maminka držela malého chlapečka prdelkou nad kanálem… jezdila auta, po nebi mraky. „Co? Jak? Cože…?“ Takto začal jeden telefonický hovor cirka před dvěma léty…

Běží nádherná šedesátá léta a já je žiju na plný pecky coby žák ZDŠ Zámeček v pražské Libni. Někdy ve 4. třídě jsem se poprvé zamiloval. Irenka - punčocháče, sukýnka, urousaná mikina, vidím ji, jak si věčně cucá hnědý vlasy… špatně se učila, pořád jí říkali: Propadneš, musíš přidat… Nevím, jak se nám to povedlo, ale časem nás nechali sedět spolu v lavici a já jí dával všechno opisovat a při zkoušení jsem jí koutkem úst napovídal. Už jsme se naučili, že to na nás vůbec nebylo vidět. Já se klidně díval na učitelku, ona taky a při tom probíhala intenzivní komunikace. Irenka, sociální případ, jak jsem slýchal, docela dobře postupovala ročníky a my mohli být pospolu. I po odpoledních jsem jí vysvětloval učivo a prosil ji, ať do tý školy chodí. Ona mě zas učila jiný věci. Třeba, jak šikovně občas jít za školu. To byste nevěřili, jaký to byl pro mě, dvanáctiletýho, adrenalin, NEJÍT do školy a v osm ráno se sejít v parku u Rokytky a brázdit s rukama v kapsách liduprázdnýma alejema. Dospělý ve fabrikách, děti ve škole. My venku. Jasně že byly průsery, jasně, že jsem s Irenkou nesměl kamarádit. Několikrát se kvůli tomu sešli mý rodiče s třídní učitelkou a vážně se pak na mě dívaly, jako bych se šinul někam po šikmé ploše… Jasně, že jsem se o to raději s Irenkou scházel a měl ji rád. Učila mě líbat, vysvětlovala mi, co frčí, že si nemůžu cpát triko do kalhot, že mi maj koukat ponožky, že kdo nenosí froté ponožky, je úplnej magor, že nosit tašku na zádech je totální kravina, jedině pod paždí, nebo maximálně na rameni, jako ty černý floutkové v New Yorku ty první obrovský tranzistoráky, a tak… Byl jsem dost učenlivej a jednou jsem si přinesl učební pomůcky a svačinu v kýblu. Já jí zas překládal texty Beatles a Stones, seč jsem uměl (u nás se dost mluvilo anglicky…). Tak jsme se hezky doplňovali. Mohli by z nás mít všichni radost – kdyby chtěli… No ale hlavní bylo, že jsme ze sebe měli radost my sami – a to sami ze sebe i z toho druhýho, i z toho, že jsme dvojice, jak se zmiňovali spolužáci…

Bydlela kousek od libeňský synagógy v dost profláknutý dělnický čtvrti, kousek od pana Bohumila Hrabala. Tak jsme se mu scházeli pod okny, aniž jsme měli potuchu, o té úžasné okolnosti… on v tý době kousek nad našima rozcuchanýma hlavama dával to nejlepší, co se vůbec v té požehnané i nepožehnané době mohlo narodit… Jednou mě zatáhla k nim do průjezdu a vyhrnula si mikinu a asi tři trika. „Podívej…“, byla tam skoro tma… „Tak si šáhni.“ „No, jo, to je dobrý“, breptám zmateně. „Mám jedno větší a jedno menší“, zašeptala s obavou. Zase jsem ji povinně osahal – a už tenkrát v tom sedumadešesátým, povídám tiše: „To bude dobrý…“ Prostě jsem to věděl. Jako dnes…

Taky jsme často chodili do kina Dukla na ty Formanovi filmečky, na Vinnetoua, na Sedm statečných, a nevím co ještě. Za tři káble do první řady. Později mě přemluvila do lóže za pět a na filmu až tak nezáleželo… Zůstali jsme u čistý romantiky… Jednou mi řekla, že je dobrý, když kluci nosej do školy něco roztrhanýho… myslím, že jsem byl mezi prvními, kdo nosil roztrhaný džíny, sám jsem si je tajně ještě víc trhal. Měl jsem devět let samý trapný jedničky, z chování však většinou dvojky, ba hrozila i

trojka… Co se mnou měli dělat? Učivo jsem zvládal. Pamatuju si, že jednou si přede mě KLEKLA v kabinetu třídní na kolena, sepnula drobné ruce a třásla jimi: „Přestaň s tou courou kamarádit! Zkazí ti život.“ Bylo mi té starší paní líto… Asi jsem jí to i slíbil, měl jsem ji docela rád. Rozsadili nás. Přáli si to rodiče. Moji. Její taky rozcuchaná máti (tátu neměla) nám docela fandila. Tak jsem byl ve třídě trochu zdrženlivější a přešli jsme do ilegality. Chodili jsme popíjet do bufetu kofolu, lezli po parcích, jezdili tramvají na černo pár stanic mimo rajon… Vybavuje se mi, jak jsme seděli u Vltavy, já přitáh tašku čerstvých rohlíků. „Co s tím budeme dělat?“, zelené oči na mě nechápavě hledí. Zatvářil jsem se světově a říkám: „Ukousnem jen špičku. Ostatní dáme rackům. Na rohlíku jsou nejlepší špičky, to ostatní je pro blbý.“ Zatvářila se uznale… „To máš teda pravdu, ty vole.“ A tak jsme ukusovali chřupavý špičky a rackové se k nám slétali a taky se měli dobře…

Po ZDŠ jsem zamířil na gympl, přestěhovali jsme se do jiný části Prahy a Irenku jsem od té doby neviděl. Tiempi gambi… tempora mutant… časy se mění… rozešli jsme se do života, každý do toho svého… nevinný šedesátý s tou parádou kolem, byly jednou pro vždy v háji. Let It Be… (či snad Let It Bleed?). Opustil jsem první ženu… Velmi nerad a jaksi mimochodem, ještě dříve než se ženou vlastně stala… Nerozloučili jsme se. Není loučení jedna z nejpitomějších akcí…?

„Kdo je tam“, tážu se jak v blbým filmu. Děsná pauza, jako když někdo není schopen mluvit, protože má stažený hrdlo. „No, Irenka, přece, ty vole…“ Vypátrala mě spíš náhodou, přes Face book, na který už ale léta nelezu. Doptala se na adresu, vypátrala ordinaci, telefon… A tak mi po 42 letech prostě zavolá a říká: „Chci tě vidět, lásko. Aspoň jednou…“

Přijel jsem do Práglu a koukám v metru na Palmovce, kde jako je… Chvíli jsem stál vedle ní a čuměl kolem… Nepoznal jsem ji. Zestárla, okamžitě jsem vycítil nemoc. Objetí bylo dlouhé, možná, že mezi tím projely dvě soupravy… prolezli jsme starou Libeň, procítili ty starý místa. Kino Dukla se slavným automatem Svět, naprosto beze změny. Ve starý Libni se zastavil čas. Žádný tiempi gambi. Klidně by se tam v tý Zenklovce (dřív třídě Rudý armády) mohl točit filmek z šedesátých. Akorát by museli dohlídnout na auta a tramvaje…jinak bez problému. Ruiny, omšelost, bordel, opilci za bílého dne, bezdomovci, Cikáni, herny, bufety, podivné existence… Zasedli jsme do hospody a něco jedli a pili pivo… Povídala, že má pět dětí, manžel odešel, nechal jí to na krku… už má dost vnoučat… chodí na Bulovku na plicní, bere nějaký svinstvo. Kouří 30 denně, žije s mentálně narušeným mladým chlapíkem, je prej strašně hodnej, rozumějí si, má ho ráda… Vysvětlil jsem jí, co dělám, jak šel můj život… Když jsme se loučili, prosila mě: „Za rok se zase sejdem. Moc to chci…“

Ztratil jsem (nechápu, jak je to možné) její číslo a už se nikdy neozvala. Tak jsme se přece viděli a tu naší Libeň procourali a na všechno zavzpomínali… Stihla to... To bude dobrý, Irenko…

Tomáš Lebenhart