Hra o gatě

Tahle povídka je trochu rozpustilá… konečně jakož i její psáč (dejte si na mě bacha). Jako beznadějný repetent docházím na dost dobrý kafe (momentálně srkám Etiopii – dokud je napražená) do kavárničky Yemenites u nás na Vídeňské v Klatovech. Po mnohých cestách naší roztodivnou zemí, opakovaně se ujišťuji, že Klatovy byla dost dobrá volba léta páně 1980… Z pošumavského socialistického maloměsta, navíc zasaženo temným katolictvím před stoletími, vykvetlo renesanční město.

Kdo mě jen trochu zná, také ví, že tam nedocházím jen za tím temným, leč voňavě napěněným mokem. Parní páky a nás závisláky tam obsluhuje (s levou nohou sexy našlápnutou v regálku za pultem) slečna Markéta, jež mému oku i sluchu dost milá jest… 

Často jsme v malém prostoru kavárničky sami a ta ledacos semeleme – nejen kafe. Probrali jsme vánoční trhy, Babiše, počasí, kam se to svět řítí… i téma odpovědnosti jsme nastolili. Je to chytrá holčina. „Moje kámoška bydlí hodně na severu v Kanadě nad Vancouverem, skoro u Aljašky. Říkala mi, že tam často v zimě vyhlašují zákaz turistických túr. Když tam adrenalini, který toužej po divočině a dobrodružství někde uváznou ve vánici s vlky, nechají je svému osudu. Ne jako u nás, kdy se zdvihne velká pátrací akce. Prostě se pro ně nejede. Všichni to tam vědí. Evropa je maličká, tam je to uplně jinak.“ „Jo, to dává smysl“, povídám zamyšleně. Avšak odlehčeme text…

Koukám jí věčně na zadek, jak tam tak bokem sedávám, kam taky pořád koukat, že. „Ty gatě jsou dost dobrý“, nechávám se slyšet. Má nové bleděmodré džíny. Zaujala mě nařasená guma v pase s tkaničkou a dole na kocích taky stahovací guma. „Myslíte, že by takovou kalhotu moh nosit i chlap?“ „Jasně, proč ne“, ubezpečuje mě. A pak mě to napadlo: „Hejejte, jak to říct… moh bych si je zkusit?“ „Jak zkusit?“, diví se upřímně. „No, jako jestli by mi seděly. Jsme stejně velký…“, filozofuju. Vykulila oči. Adrenalin nemusí být jen tisíc kiláků od posledního města v mínus čtyřiceti.

„To si je jako mám sundat?!“ „Joo, nestyďte se, jako u doktora, navíc bych moh bejt eventuálně váš děda…“, hraju svou hru. Nervózně přechází za barem. „Vždyť se známe tak dlouho a je to hned. Nikdo tu není. Vidíme na chodník“, sypu argumenty, jak přiopilý kejklíř na jarmarku. Vím, že si mě trochu váží a tak to nepovažuju za předem ztracený. Jen lehce trapný. Ty její gatě mají tak pěknej tvar, že mi to stojí za to. Ostatně taky by mě zajímalo, jak bych v nich vypadal já… („Schválně, jak bych v nich vypadal…“, dodávám ještě.)

Juniorka Markéta se brání, aniž ztrácí laskavost. „Ale kdyby sem někdo přišel, tak bych se asi nestačila oblíct…“ „Tak si ty gatě jednoduše vyměníme“, usmívám se skoro vítězně. „Jéžiš, já nevím, ty moje jsou dámský, maj jinej dizajn… a co kdyby přišel pan Fára (majitel), ten by poznal, že nemám svoje kalhoty. Nebo muj přítel…“ a obrací oči ke stropu. „To by byla asi dost divná náhoda, že jo…“, podotýkám jakoby zkušeně. Vidím, že už neví kudy kam, že se ocitá v situaci - hlavně ať už to mám za sebou. A úplně bych nevylučoval, že ji nevšední situace i trochu baví.

Zdvihl jsem se o stolku v koutě, otevřel dveře a rozhlédl jsem se do ulice. „Čistej vzduch“, hlásím. „Já – se – z vás – zblááázním, pane doktore“, třese rukama, ale usmívá se. „Máte dost dlouhý triko ne“, zlehčuji její drama. „Nó, tak dost dlouhý zase není… já fakt nevim… takhle se svlíkat a ještě k tomu v práci…“ Ještě nenastala chvíle pro vtyčení vítězného praporu. Pracovní argument zní tvrdě. „Pudem tady za roh“ a mířím mezi pražící kotle. Má ruce v bok a nerozhodně na mě hledí. Muž má konat, říkám si a odepínám kožený pásek u svých blue jeans. „Ach jooo. S váma je teda legrace“ a džíny na gumu jdou rychle k zemi. Jedno koleno nahoru, přešlap, druhé koleno nahoru a podává mi s nervózním úsměvem své gatě. Já rychle taky a ještě rychleji se oblékáme…

Procházím se před pultem jak na přehlídce. Trochu mi plandá zadek, nojono… jinak dobrý. Dost dobrý. Juniorka se snaží utáhnout můj opasek, když v tom se dvéře otvírají a vchází manželé středního věku, patrně turisté. Letmo s úlevou jsme na sebe s Markét pohlédli a ona byla zcela profesionálně k dispozici rozhlížejícím se návštěvníkům. Vyptávali se na různé druhy kávy a ona je odborně zasvěcovala svým příjemným hlasem. Nakonec se rozhodli pro espresso z drahé, ale speciální jemenské kávy Mocha matari. Posadili se k volnému stolku a Markétka v mých gatích s nedopnutým páskem jim jej připravovala a vyprávěla o tom, že právě v Jemenu se poprvé káva dostala na obchodní loď a to v přístavu Mocha – z čehož pochází evropsky známější výraz mokka. V kavárničce panovala obvyklá uvolněná atmosféra. Mluvilo se o počasí.

Když pár opouštěl pražírnu, poměrně prudce před ní zastavilo sportovní auto. Z něj vyskočil temperamentní přítel Markétky. „Čau, mám jen pět minut…“ Kdyby přijel o minutu déle, byli jsme oba bez kalhot. Tep se nám zdvihl na dobrou devadesátku, jako jistě i spodní tlak a zornice lehce zúžily. Adrenalin maká hbitě. Když se ti dva letmo objali, ozval se v její zadní kapse můj mobil. Bzzz. Bzzz. Bzzz… V tu chvíli moje přítelkyně Barbora nemohla tušit, že způsobuje vibrace na rokokovém zadečku barmanky v našem vskutku renesančním městečku, kde jak by se na dlouhou vteřinu zastavil časoběh.

Velevážení, velevážení. Do věty „A pak mě napadlo.“ je příběh naprosto autentický. Od následující věty začínající slůvkem „Hejejte…“ je naprosto smyšlený. Velevážení, velevážení, já se vám tímto převelice omlouvám. Mám radost z vyprávění příběhů a jsem vybaven i špetkou fantazie… Ovšem, pozor, závěr bude opět autentický, takže, velectění, opravdovský. Dnes jsem stručně juniorce v hlavní roli svůj ještě nenapsaný příběh stručně odvyprávěl. Ta se vám bavila. „Jó, napište to, to se mi líbí…“ A já se jí optal, jak by asi reagovala, kdybych ji o zapůjčení gatí vážně požádal. Chvíli na mě koukala a pak řekla: „Nepučila bych vám je, protože jsou dámský a na vás by vypadaly srandovně. Bylo by to zbytečný.“ A usmála se. Tak se všichni pro změnu uklidníme. A zase do rachoty…
 
Tomáš Lebenhart