Horský Kvilda

Dnes jsem byl za Horského Kvildu… Výlet do myokardu Šumavy mě vždy blaží a jak tak při šlapání na kole pociťuji tep místa, stávám se tím časem Horským Kvildou…
Vzpomínám, jak jsem kdysi býval horským služnou. Též na Šumavě – v Železné Rudě, ještě před revolucí. To nám v sobotu ráno volali z rádia a ptali se, kolik je sněhu a my koukli z okna služebny a řekli: 85. A oni celý den svědomitě hlásili, že na Železnorudsku leží 85 čísel sněhu. Ale nikde to neříkejte, jo? Když šla kolem chaty zajímavá turistka, mohla od nás, zvlčilců, slyšeti rady jako: „Hlavně opatrně. Je lepší potkat se tady než na svahu.“ Nebo: „Dneska sloužíme jen do čtyř. Pak už tu „nebudem““ – a dva a dva prsty nad hlavou naznačují uvozovky. „Kdybyste, slečno, prokřehla, umíme rozehřát. Jsme na to cvičený“… a takový koniny. Zkrátka věčně opálený a naladěný fousatý kluci. Jindy ovšem, když se návštěvníci hor nechovali ohleduplně k přírodě nebo k sobě, proměnili jsme se ve zlý dědky v červenejch svetrech a uměli jsme celkem prudit. Samozřejmě, že jsme tvrdě trénovali fyzičku a techniku lyžování. Zvládali jsme masáž srdíčka a čas od času jsme se objevili u člověka, jehož nemilosrdně objala mrazivá samota…

Dnes tedy pro změnu Horský Kvilda… můj bratranec, který ještě než nastoupil do základní školy, opustil naši rozkošnou zemi a dodnes žije spokojeně mimo, a přesto si uchoval téměř dokonalou češtinu (téměř) si zvykl říkat Kvidla místo Kvilda… takže na jeho počest dnes tedy Horský Kvidla.

Pustil jsem se kolmo – tedy na kole, vzhůru lesem, kolem studánky a kapličky na Filipovu Huť. Po cestě se kochal zvířátky skoro jako na safari. Tu podivné krávy, připomínající tibetské jaky, hnědé kozenky, když jsem popíjel vodu ze studánky, přiběhl nádherný velký vlčák a bystře sledoval, jak si fotím text vyrytý do dřeva, když jsem namířil objektiv na něj, zmizel… asi se nerad fotí… pak jsem zahlídl bílou kočku, jak obezřetně našlapuje travou, na pasekách živé květy motýlků… A poprvé letos jsem se dosyta napásl borůvkami. Po kratším okruhu kolem Filipky jsem jako magnetizován, kolem poledne, zaparkoval u penzionu Korýtko. Pokochal se vyvěšeným jídelákem a radostně vstoupil. Jsem totiž kulajdový typ…

Polévka byla tak dobrá, že jsem to nevydržel a vykřikl před všemi hosty na rozběhaného číšníka s vlajícími vlasy: „Pane!“ A on, zaražen mým zvoláním v běhu na place, jak ve svém rozletu do srdce střelený sokol, s vějíři prázdných půllitrů, jako rockovej bubeník v synkopické pauze s paličkami nad hlavou, jako vzpěrač v propoceném bodíčku s těžkými želenými kotouči na ramenou, jemuž právě rupla bederní ploténka L5/S1, na dvě vteřiny se vprostřed běhu zastavil jako fotka a stočil vylekané oči ke mně. „Nikdy jsem nejedl lepší kulajdu!“ On, v úlevě, očividně vydechl, že ho nechci buzerovat, jen mlaskl a rozběhl se ke kuchyni.

Na Kvilě/Kvidle zakoupil jsem pečivo na večer a přistál u kamárádky Aničky Matějů, kterou již znáte z článku Horská Kvilda. Přes její pracovní fofr, obdržel jsem voňavé kafíčko se skvostným štrůdlíkem. Trochu jsme probrali život a já si poskládal bicykl do auta, pak i sebe a pustil se zas do nížin za zvuků turecké kvílivé hudby…

Tomáš Kvidlajda Lebenhart