Horská Kvilda

Slyšel jsem, že srdce Země bije na Šumavě. A mám ten pocit, že Horská Kvilda + okolí je té Šumavy srdcem. Díky vědomým a statečným lidem se podařilo uhájit její původní ráz před podnikatelskými dravci. Jedním z takových lidí je paní Anna Matějů, za svobodna Honesová. Její předkové byli v 17. století první odvážlivci, kteří se v tak nehostinné krajině usadili a počali těžit rašelinu.
Na sklonku nádherného letošního léta, jsme si s Jakubem udělali cyklovýlet na Horskou Kvildu. Příšerný kopec od Vydry jsme samozřejmě překonali autem, nejsme šílenci (tedy alespoň já…). Zaparkovali jsme u penzionu paní Matějů, s kterou se pár let znám. Poradila nám výlet na dopledne a pak se opatrně optala, zda bychom si nedali, až přijedeme kulajdu, že včera přinesla z lesa hříbky a pak že má čerstvé srnčí, že by ho udělala na smetaně s knelem… „Nevadila by ta kombinace?", zatvářila se starostlivě. Roztáhl jsem pusu od ucha k uchu a upřímně povídám: „NEVADILA!"

A tak jsme vyjeli vstříc slunci a těm nejšumavštějším kopcům. Míjeli jsme nádherné renovované domky obložené nasekaným dřevem, zima je zde tuhá a dlouhá… Všechny dost daleko od sebe - rozházené v té zelené náhorní planině. Jeli těmi lesy na Bučinu a k prameni Vltavy. Poklekli jsme a napili se z pramene… Tady by se to autopatilo, povzdechl jsem si. Místo je vkusně upraveno, tabule s popisky… Slovo Vltava pochází z germánštiny - Wilth Ahwa (divoká řeka). „Todle nám teče u baráku", povídá zvesela jeden vyfiknutý Pražák a cvakal okovanými cyklobotkami po asfaltové stezce. Nazřel jsem, že se tam sjelo hodně obyvatel matky měst, já to prostě poznám, narodil jsem se tam. Na Štvanici. To je ostrov na Vltavě…

Zpozorovali jsme se synáčkem zajímavý přírodní úkaz. Nevídanou koncentraci krásnejch ženskejch na tom malém fleku. A tak jsme koukali a ohlíželi se, a div jsme do sebe nevrazili. Motali jsme se tam jak opilí komáři a nevěděli chvíli, kde máme zaparkované bicykly. „Asi tu maj někde hnízdo", říkám Kubovi. Jednou mi fotograf a velký konzument života, Jan Halaska, Pražák, žijící v USA, u vína povídal: „Nikdy, nejezdi, vole, do Caracasu. Vomlátíš si tam hubu vo kandelábry. Mají jich tam na chodníkách dost." Koukám na něj a on mi to vysvětluje. (Právě jsem si na to vzpomněl.) „Potkáváš ty nejhezčí holky na světě. Miss Universe je nuda. A jak na ně furt musíš čumět, jak se za nima vohlížíš… to sou hrozný rány do hlavy, ty kandelábry jsou železný a neuhnou…"

No a pak jsme svištěli do Kvildy - to je větší obec než ta Horská. Tam je ruch, hospody, muzeum i pár paneláků, tam už to neuhlídali… ale zase pro turisty dobrej servis, super vybavené íčko, za moc miliónů, kostelík - úžasnej, hrál tam chlápek na kytaru a lidi zpívali Halelujá, jak někde na Floridě… A pak ta pekárna, to je bomba… Pečou 7 dní v týdnu mnoho druhů chleba, žitnej, z ječmene a tak všelijak, pečivo, voní to tam… a taky spoustu koláčů, meruňkové a ostružiny a mák se švestkama (z čerstvého ovoce, pane, zásadně z čerstvého. A chleby jsou kváskový, tejden vydržej, říká nám paní) a tvarohové… Cvakali jsme cyklobotkama před pultem a nemohli si vybrat. „Já chci všechno!", slyším hlas svého vyššího já… jak řval ten českej klouček v tom mnichovským hračkářství, v domě hraček, brzo po revoluci…

Přijíždíme na Horskou Kvildu a myjeme si ruce před obědem a paní Matějů starostlivě: „Může být k té kulajdě kváskový chléb?" „Může", přikyvujeme s vážnými tvářemi… Pak jsme spořádali ten

nejautentičtější (to je slovo…) šumavský oběd, jaký si lze představit… masíčko se rozsejpalo pod vidličkou, vonělo.. „Mohu vám k tomu dát do misky brusinky? Právě jsem je udělala - už letošní." „Možno", svolili jsme dobrotivě. Dozvěděli jsme se, že masíčko je z mláděte laně. Není to srnčí. Nazívá se telko. Pro mě nový gastro poznatek. Trochu jsme se přepapali a praštili sebou na trávník a meditovali nebo jak to nazvat. A taky trochu prděli… pod tím modrým šumavským nebem. Tak díky… a někdy nashle…

Jo a až se jednou rozletím směr Venezuela, přibalím si cyklistickou helmu. Pro jistotu.

Tomáš Lebenhart