Hlas

Při předvánočním rozjímání, které jsme vedli s paní Vladěnkou Naušovou, na sklonku minulého roku, nás intuice zavedla ke ztišení, naslouchání vlastnímu srdci a vůbec tiché pokoře. Moje asistentka (ve skutečnosti naprosto rovnocenná terapeutka-spolupracovnice) mne při závěrečné meditaci nečekaně vyzvala, abych bubnoval v rytmu srdce… podala mi šamanský bubínek, do té doby ukrytý v šátku. Zavřené oči, svíčky, kruh lidí propojený tichem…. temné údery bubnu… bum, bum, bum…
Uvědomil jsem si, že víc než slova, povídání, lidský hlas, TICHO nás propojuje a nabízí nám vzájemné pochopení. Tiše naslouchat je projev skutečné lásky. Ticho a klid je výraz pokory, z níž láska klíčí… Můj moudrý dědeček mi často opakoval: "Buď tišší než voda, nižší než tráva". Po celý život se k tomu velmi pomalu (ta duchovní lenost…) blížím. Není to lehké, umlčet ego, navíc v situacích, kdy ke mně přicházejí lidé pro rady. Homeopatický přístup mě naučil, skutečnému naslouchání a tichému pozorování těch, kteří sedí v mé ordinaci. Jedině tak se mohu přiblížit k pravdě o každém z Vás… A tak mě, vážení, cvičíte v umění naslouchat a objektivně pozorovat. Tuto dovednost se snažím přenášet i do osobního života.

Třicet let poslouchám své pacienty i různé lidi mimo ordinaci. Stále více si uvědomuji význam lidského hlasu. Všiml jsem si několika řečových projevů, které jsou tak významné, že způsobují utrpení těch, kdo je musí poslouchat.

Zaprvé, intenzita hlasu. Čím je hlas silnější, tím více může ublížit. Zjistil jsem, že hlas je většinou zbraní žen. Muži mají sklon spíše k fyzickému násilí. Mnoho matek neustále nemocných dětí (ale i manželů) vládne silným hlasem. I v ordinaci naprosto bezdůvodně skoro křičí. Není to příjemné ani půl hodiny, natož dlouhá léta.

Zadruhé: Výška hlasu. Čím je hlas výše položen, tím jej snášíme hůře. Toho si všiml i jeden americký psycholog, který napsal zajímavou úvahu o volebním vítězství prezidenta Obamy. V obou volebních duelech měl jeho protivník výrazně vyšší hlas. A ty milióny lidí, kteří poslouchali jejich projevy, podvědomě reagovaly na příjemný, konejšivý basbaryton Baracka Obamy. Podle něj právě tento faktor rozhodl. Zajímavé. Věřím tomu. Vždy požádám o boží ochranu, když mám v ordinaci ječící maminku… Vzpomínám na kamaráda ze základní školy, Přemysla. Jako dítě trpěl na silné migrény a prodělal všechna možná neurologická, psychologická i psychiatrická vyšetření. Nic. Několikrát se mi svěřil, že mu ty strašné bolesti hlavy dělá "ta kráva"…a následovalo příjmení jeho třídní učitelky. Byla to velmi temperamentní mladá žena s velmi intenzivním a vysoko položeným hlasem. Když postoupil na druhý stupeň, migrény jako mávnutím kouzelného proutku zmizely (současně s paní třídní). Mimochodem, je to ten sympatický vousáč v mé knížce s odkazem mé nejistoty, zda je konstituce Phosphorus či Sulphur. Tenkrát byl asi to první. Jedním z hlavních rysů Phosphoru je přecitlivělost světlo a zvuky…

Když jsem byl v 94. na Havaji, pořád jsem slyšel hrdličky. Alespoň na ostrově Maui. Velmi mě to uklidňovalo a jejich vrkavý mírumilovný tichý zvuk mě naplňoval štěstím, což jsem zprvu moc nechápal. Pak mi došlo, že stejný zvuk jsem poslouchal celé dětství v jednom libeňském parku, kam

jsem chodil s pejskem a pak i na rande. Vrkůů, vrkůů… Číže hlas zval ku lásce podle Karla Hynka…? Když někde stranou na Maui zavřete oči, uslyšíte hrdličky. To je v kombinaci s rytmickým šuměním Pacifiku balzám pro duši. Byly to první zvuky, které jsem slyšel, když jsem po noci nabýval vědomí. Na Srí Lance mě budí vřeštění opic, vřískot papouchů ostré hvízdání čipmanů. Ne, to není můj akord…

Zatřetí: Rychlost řeči, aneb její kadence. Vzpomeňme na památný šišlavý výrok Miroslava Donutila z kazatelny v Tankovém praporu. "Kontrolní otázka: Jakou kadenci má samopal vzor 253? No přece ta,ta,ta,ta,ta!" Omlouvám se, číslo zbraně nemusí odpovídat realitě. Ano, některé ženy, vzácněji muži, používají hlas jako samopal. Často nemám skoro šanci něco poznamenat či poradit. Někteří pacienti či rodiče mě prostě nechtějí pustit ke slovu.

A teď si představte kombinaci toho všeho. A dále si laskavě, představte, že to máte doma celý život. Na to by se měl vystavovat zbrojní pas. Jak často ke mně přichází typická dvojice. Ona živý kulomet a on ztrápený tichý stín… A paní na mě ječí, jak mu pořád něco je. Jak je furt unavenej. Jak ho věčně bolí hlava. Že má vysokej tlak, že s nim v posteli nic není - ano až takto se dokáží chovat některé velmi starostlivé… a tak mi ho vedou, abych s ním proboha, něco udělal. Dovedete si jistě představit, jak s pánem cítím a jak společně s ním trpím, protože nemám většinou odvahu říct té paní, že za to může právě ona a jemu se zdráhám poradit, aby okamžitě zmizel z jejího dostřelu, jinak že se neuzdraví. Alespoň v případě chronicky nemocných dětí matinkám radím, aby ubraly plyn, aby je tak neopečovávaly, aby nekomandovaly, nebomradovaly svými strachy a neurotickými polibky, aby se zkusily ztišit a daly svému dítěti více svobody, atd. Karel Gott je velmi inteligentní a citlivý člověk. Je si dobře vědom, jakou moc skrývá v hrdle. A proto mimo zpěv ohleduplně přechází v běžné komunikaci hudebně řečeno na pianissimo a lentamente. Což znamená, že se snaží mluvit potichu a pomalu. A tak značně otupuje ostří svého výrazného tenoru.

Ano, hlas může být nebezpečnou zbraní. A ticho může skutečně léčit, tak jak nabádali již starověcí lékaři. Pokud někdo hodně stále mluví, staví mezi sebe a toho druhého komunikační bariéru. Zkuste si představit, že takto disponovaní jsou OBA! Tomu se říká Itálie, že? Tam už je to otevřený boj, kdo z koho. Pokud ale jeden jen poslouchá, jde to s ním z kopce… Kdo uteče, vyhraje. Děti ovšem takovou možnost nemají.

A tak si přeji, abyste se zamysleli, zda se vás tento problém náhodou netýká. A přimlouvám se, za ztišení a zkusit více poslouchat. Vyjadřujete tak úctu k jiné bytosti. Projevujete tak více lásky, když se zajímáte o názor druhého. Kultivujte svůj verbální projev, prosím. To je velice záslužná práce. Může to být cesta k uzdravení nejen vašich bližních, ale i Vás! Vždyť pokud nebudete pozorně naslouchat, nic se nedozvíte. Neuslyšíte ani ty hrdličky… A to platí i mimo všechny ordinace.

Víme, že láska je dávat. Co dáváme, když v tichosti nasloucháme? Zkuste o tom meditovat. Já to cítím tak, že umožňujeme druhým, aby se mohli v klidu zaposlouchat do svého vnitřního hlasu, aby mohli vnímat dobro, které je obklopuje a zároveň je hluboko v nich, aby uslyšeli zvuk svého srdce, bum, bum… bum, bum… Dejte šanci, buďte milosrdní. A nemusíte nic dělat. NIC DĚLAT… Je to tak těžké jen tak být… vím. Držím Vám palce! - i těm Vašim…

Tomáš Lebenhart