Helou, Pepo!

V krásném domě, kde pracuji, je – mimo nejlepší lékárny v naší milé zemi, několik lékařských ordinací. V nich pracují (od úmoru do úmoru) skvělí lékaři. Plus já… V přízemí je neurologická ambulance, paní doktorka studuje též homeopatii…, vedle ambulance urologická, kde se střídají dva skvělí chlapi, svědomití odborníci. V prvním patře, kde se vyskytuji, jest ordinace praktické lékařky a dále ordinace psychiatrie – ta byla otevřena až letos po Novém roce. Tam je asi nával největší, leč taková už je doba.  A tak nás s paní psychiatrickou kolegyní dělí jen poměrně tenká zeď… Já se teď poměrně dost mám. Kdyby něco, skok a jsem v péči… v nehorším se rovnou probourám (jak těžební limit). Zrovna dnes dopoledne jal jsem se vykuřovati bílou šalvějí prostory své ordinace. Kdyby mě viděla, možná, že by mi i aktivně své služby nabídla…

Kdybych potřeboval nějaké lejstro, sedm, osm kroků a mám ho (jsem u paní praktické doktorky pro jistotu registrován, ať z toho taky něco má... Kdyby fakt něco, šup do přízemí… S perfektní lékárnou, kde s úsměvem seženou skoro nemožné, si sotva na něco mohu stěžovat. Řekněte sami, kdo má takové rozmazlovací podmínky? Navíc moje paní asistentka je velmi milá paní, s kterou je radost dýchat společný vzduch… I na paní, která nás všechny udržuje v čistotě, je fajn pohled. Je skoro až příznačné, že právě s ní dávám řeč asi nejvíce z celé party. To už je čas, kdy jsme dopracovali a ona ovládá bojiště… Co bych si asi tak ještě mohl vymýšlet. OK, to je ta blištivá stana mince.

Ta druhá, už o poznání zašlejší je, že se s kolegy prakticky nevidím, a poklábosení jest velkou vzácností. Maximálně se na patře srazíme u personálního WC. „Až po vás, paní doktorko…“. Nedávno jsem zjistil, že už mi bylo šedesát a že bych asi měl mít lékařské potvrzení, že jsem vůbec ještě schopen řídit auto. Tak jsem naklusal ke své praktické lékařce (přes čekárnu) a dozvěděl jsem se, že už to posunuli na pětašedesát (já to v Rudě sázel lidem v šedesáti), takže za čtyři roky tam zas naklušu, do té doby neřešíme. Tak jsme si asi pět minut povídali, paní doktorka se mi svěřila s jistými zdravotními potížemi a vyplynulo, že nemá čas si skočit na ortopedii… husté, co? Už prý několik let. Tak jsme si jen povzdechli. Přemluvila mě k nabrání krve… kvůli PSA, a tak všelijak… na takový věcičky jsem neměl čas zase já. Její sestřička, profesně taky sjetá, mi povídá: „Teď to trochu ďobne…“ Výsledky perfekt, mimochodem. Takže, buďte v klidu, my, lékaři jsme dosti podivná sorta. Moje nová sousedka, poměrně často třeba spouští cvičné poplachy při obsluhování elektronického zabezpečovacího systému, a je i více legrace s námi.

Jedna věc je ale jistá, makáme o 106. Nebo možná i o 107… A tak jsem minulý týden na ulici uviděl známou postavu, chlápek s beranicí v mém požehnaném věku… dost povědomý. „Helou, Pepo, dlouho jsme se neviděli“. „Ahoj, Tomáši“, on, s úsměvem. Bylo to Josef K., urolog zezdola. (Pracuju na vyšším postuJ). Tak jsme se na minutu dali do řeči, spěchal v polední pauze k fotografovi, zjistil, že mu prošel řidičák. „Ty brďo, to se musím kouknout, jestli mi taky neprošel… Co PSA, Pepo?“, ptám se. „Co já vím…“ – a běželi jsme každý po svém…

Tomáš Lebenhart