Havaj 2

Tetička měla mnoho talentů. Jedním z nich byla jistá šetrnost kombinovaná s dostatečnou dávkou komfortu. Spojila se zřejmě povaha se zkušenostmi ostříleného emigranta. A tak jsme bydleli v centru Honolulu, na dohled slavné Waikiki beach, v masivním asi třicetipatrovém hotelu s obrovskou recepcí chodbami i samotnými pokoji. A přitom za relativně nízký peníz. Hotel byl postarší a nehonosil se zvučným jménem. Madona by do něj jistojistě nestrčila nos, ale v té době tam mohl klidně bydlet týpek jménem Barack Obama. A tak jsme z rozlehlé terasy s Piňa coladou v ruce, mohli pozorovat až kýčovité západy slunce přímo nad Diamond Haed, městskou sopečnou dominantou. Vybavuji si, že moje postel byla tak veliká, že jsem se po ní pohyboval takřka jako hyperaktivní batole typu Tuberculinum. A lednice Cadillac byla tak objemná, že kdybych vyházel ty mraky plechovek a krabic s jídlem, mohl jsem se tam tetě schovat… (jako hyperaktivní batole…)
Vzpomínám na vlahé večery, kdy jsem se procházel sám podél oceánu… teplý větřík přinášel nejrůznější omamné vůně pokrmů i parfémů. Tehdy byly v módě (aspoň tam na ostrovech) kokosové. Voněly pečené rybky, barbecue, jež byla veřejná v parcích u pláží, denně sekaný trávník, věčně kvetoucí stromy a keře, gril, kde bylo vše včetně dřeva nachystáno…jen si donést masíčko… úklid opět zajišťovalo město Honolulu. Lidé z celého světa polehávali na anglickém trávníku, poslouchali havajské písně podmalované strunným nástrojem ukulele… asi jediné havajské slovo, které proniklo do světa… tak jako třeba sauna (z finštiny), jogurt (z turečtiny), tsunami (z japonštiny) či dokonce tobogan značící sáně v nářečí kanadských severských Indiánů… nebo robot, což si vymyslel pan Karel Čapek. A tak se poflakujete, vlasy na ramena, na boso s pár dolary v kapse květovaný košile, v druhý kapsičce cigarety Pall Mall v temně rudý měkký krabičce, bez filtru s placatýma sirčičkama z nějaký restaurace… tam si dáte Dr. Peppera, jinde panáka Jacka Danielse… s nikým se moc nevybavujete, jen tak pozorujete a připadáte si absolutně světově a jen nasáváte, nasáváte atmošku, o které jste jen vzdáleně slyšeli…teď jste její součástí… pořád si říkáte – to se mi snad zdá…

V jednom baru maj na zdi fotku dvou seriálových detektivů Jakea a Tlusťocha, občas si tam při natáčení skočili na jedno… Říkala pani za barem, že tam jednou kolem poledne takhle vešli voba a jen se objevili u baru tak se jeden chlápek, co neměl svědomí úplně vypíglovaný, rychle poroučel, ani nezaplatil… pak mu na ulici došlo, že jsou to jen herci a vrátil se a zaplatil i za ně…

Pozoruju s oblibou bezdomovce se svými supermarketovými vozíky, vozej si živobytíčko, okolní majitelé asijských restaurací je denně podarovávají ovocem a zeleninou, někdy rybkou, v kvalitě, o které se nám tu ani nesní… Poldové je nechávaj žít a tak se s věčným úsměvem couraj po parcích, všude veřejné WC, sprchy, a oni (i ony) se tiše pohybují spadaným listím a vonícími květy… Bavěj se s turistama, jsou happy. Někteří měli ve státech jistý problémy, tak si našetřili dvěstě babek na letadlo a jsou tu. Jsou čistí, voňaví, jak se pořád ráchaj v moři a sprchujou, jak na ně padaj dennodenní deštíky a sluníčko je hned suší… nad hlavou maj duhu, úplně stejnou jako bohatí turistíci. Ani moc nechlastaj, spíš nějakej ten kouříček, dokonce vám občas něco nabídnou ze svejch zásobiček. Nekradou, vše potřebný maj a cashe netřeba. Družej se s různejma dobroduhama z celý planety, co se tam taky poflakujou a filozofujou… Kolem hoří plameny z plynových hořáků, vrkaj holubi a oceán neúnavně šumí…

Dávám se do řeči s jedním dlouhatým starým chlápkem, opáleným, samá šlacha, bílý fousy jak Hemigway… je ze Zélandu… v penzi, ženský ho už neba, tak se toulá po světě. Když ho to někde omrzí a nabaží se, tak se během chvíle nad kapesním atlasem rozhodne a koupí letenku… Je už asi půl roku on the road… Austrálie, Bali, Jáva, Malajsie, Thajasko, Maroko, Španělsko, Francie, Kanada, Mexiko, ted Havaj, zítra či pozítří…. neví, neřeší. Jestli máte rád pivko, zajeďte si do Prahy, lákám ho. Má jen věci na sobě, když něco ušmudlá, koupí si nové triko či trenky, když dočte knihu, někomu jí dá a koupí si jinou… papá v bistrech a šmejdí po trzích, po street shows, chodí po koncertech. Hodně si povídá s lidma. „Kde to bylo nejhustší?“, ptám se (most great). Roztáh velký pracky a řek: „Všude…“ Taky bych takhle rád trávil podzim svého života, pomyslel jsem si…

Moje zlatá tetička měla po ruce několik dábelských plánů – jako vždy. Jedním z nich byly luxusní obědy za pár babek. Jednak měla perfektně seštudované happy hours zejména ve zmrzlinářstvích Haagen Dazs, obráželi jsme nově zavedený restaurační řetězec Smorgies, kde se člověk po zaplacení malého vstupného brouzdal nekonečnými bufety kvalitních pokrmů. Jakmile něco došlo či trochu oschlo, už tam naservírovali hromadu čerstvého papání. Největší rána ale byly ty nejdražší rezorty, které kulinářsky rozmazlovali své náročné klienty a to, co nestačili sežrat, pak druhý den servírovali na stříbře v přilehlé restauraci… a tak jste si mohli dát lobstera á la Málaga nebo smoked salmon Sokay či skvostnou místní rybu mahi mahi - ne za 80 nebo 100 dolarů, ale za dolaru půl… a ještě vás napakovali domů a zbytek spřátelenejm homeless… Guávová šťáva tekla proudem, jakožto Kona coffee a v místním medu pražené macadamové ořechy automaticky trůnily v mísách na každém stole… Tyto hotely měli sociální programy a taky eko programy. Ve svém okolí založili obří parky a háje, o které se intenzivně starali. Myslím, že na celém souostroví Hawaii mají zákon, který přikazuje stejnou plochu nemovitosti zakoupit a proměnit ji v pečlivě udržovanou zeleň. To neni blbý…

Navštívili jsme samozřejmě i mnoho přírodních atrakcí. Delfíní show, multiculti vilage, hudební a taneční programy. Vzpomínám na obří akvárium, kde jste za tlustou skleněnou stěnou v příjemném bezpečí mohli z bezprostřední blízkosti pozorovat mořský život v jeho barvách, velikostech a rozmanitostech, včetně obávaných bílých žraloků či černých murén. Všiml jsem si většího shluku chlapců i starších pánů na jednom místě. Všichni, bez rozdílu věku nosy nalepeny na skle… vážně a soustředěně cosi sledovali u dna. Protáhl jsem se též k průhledné stěně a spatřil jsem živočicha nadmíru atraktivního – mladou holku typu Pamella Anderson „in her best“, jak s kyslíkovými bombami na opálených zádech, s minimem textilu na sobě, čistí jakési vzduchové ventily, plynule se vlníc, aby držela balanc… Obrovitá manta kousek vedle byla evidentně slabou konkurencí našeho přírodovědného zájmu. Za chvíli slyším svou tetu, jak na mě česky volá: „Že bychom šli… Za chvíli otvírají IMAX s programem NASA“, a významně si ťuká prstem na zápěstí…

Jednou jsme takhle k večeru přicapkali z pláže přes belgickou cukrárnu do našeho milého amerického hotelu a hned jsme postřehli, že je něco zásadně jinak. Dramatická změna se nepřehlédnutelně zračila ve vyděšených obličejích havajského i amerického personálu. Blíží se tsunami, napadlo mě… Nebo že by další japonská invaze? Paerl Harbor je na dostřel… Nikoliv. Leč nebyl jsem zas tak dalek od reality…

Jednoduše: Milý hotel koupili a právě přebírali milí Japonci. Od Amíků… Již po desetiletí probíhá tichý, leč vytrvalý přesun Havaje do japonských pracovitých pažiček. Co se jim nepovedlo během druhé světové vojenskou silou, takřka dokonale se zdařilo ekonomicky v průběhu času. Dobít ostrovy uprostřed Pacifiku. Dnes a do značné míry již tenkrát se valná část lukrativních pozemků a objektů

ocitala pod vlivem japonských bank. Existuje z hlediska bělošské kultury zajímavý jev ohledně tzv. žlutých asijských národů (Číňané, Vietnamci, Korejci, Japonci) – ti nejstrašlivější kápové a nejvlivnější bossové jsou tuze maličcí. Mají postavy školáků prvního stupně, avšak pohled, pod kterým praskají tabule v oknech. Jejich obličeje i srdce jsou jako by z ocele. Žertovat s nimi nebo se chovat jakkoliv ležérně či nezdvořile by byl patrně fatální omyl…

Před recepcí se pohybovala skupina japonských vysokých manažerů a jejich poskoků. Všici maličcí v tmavomodrých či černých oblecích (jaký kontrast s květinovou klientelou i místními zaměstnanci). Uprostřed ten nejmenší – tvrdě mlčel, černá očka zavrtaná hluboko do pološíleného, potícího se Kanaka v oranžové rozhalené košili s motivy rudých orchidejí, s tradičním drdolem prošpikovaným dlouhou jehlicí v recepci. Ostatní drobní kravaťáci něco na sebe poštěkávali v jejich jazyce, občas se nachýlili k nejmenšímu a něco mu zachrčeli do ucha. Trochu to dramatizuju, ve skutečnosti si této klíčové scény mnozí návštěvníci a rezidenti ani nemuseli v rozlehlé hale všimnout. Nic méně hotel se reálně sunul směrem od Američanů k Japoncům. From Ams to Japs. Dveře výtahů se stále otevíraly a zavírali a vystresovaní zaměstnanci čile vynášeli a vyváželi různé boxy. Přízemí ožívalo před očima. Japonská akce byla příznačně rázná a důkladná. Všechny obří lednice Cadillac byly vyměněny za Mitsubitchi a veškeré televize Pioneer za Sanyo. Pračky Ford v podzemí japonskou invazi taky nepřežily a to jsme ještě netušili, co se odehrávalo v kuchyních a dalších technických prostorách… Mluvčí žlutých mravenců anglicky informoval recepčního o evidentně nepříjemných věcech. Ten, i když o půl metru větší a padesát kilo těžší, tvářil se, jako kdyby hleděl do tváře samotného japonského císaře. Pochopil, že od TEĎ bude PRACOVAT. A nejen on. VŠICHNI! Se sexappealem Kim Čong Una mu japonský úředník vysvětloval, že neexistuje, aby se jen tak potloukal po recepci a prohlížel si časopisy nebo přihlouple mával na atraktivní klientky. Bude STÁLE v činnosti! Pořád je co dělat, třeba utřít prach, nebo uklidit sklenice od koktejlů… Nelze sedět, je-li na blízku host. Košile musí být zapnutá až ke krku. Pro mladého Havajana, uznejte, smrtelná dávka informací. Konec nekonečné pohody a přirozené uvolněnosti Polynésana, nastal právě teď. Myslím, ovšem, že průměrný našinec by to nesl podobně…

Jak to vše vím? S recepčním jsem se skamarádil, mávali jsme na sebe havajským způsobem rukama s trčícím palcem a malíčkem, ostatními prsty pokrčenými… kecali jsme občas spolu… Byl úplně na hromadě. „To nepřežiju“, bědoval. „Možná Amici, ale my domácí, těžko…“ Vzpomněl jsem si na podobné pocity, když jsem jako mladý obvodní lékař tehdy v Nalžovských Horách čelil přepadové akci starého kostnatého hygienika. Vletěl mi neohlášen do ordinace ve sněhobílém plášti (já trenky a triko), lenonnovské brejličky. S neskutečně vážným až krutým výrazem otevřel kufr s lahvičkami s činidly a štětečky a různými lejstry a začal systematicky dělat stěry. Ze stolu, z předmětů na stole, z umyvadla, z klik, ze mě! Ze sestry… Měl kliku, že mě nezačal šimrat štětečkem po trenkách nebo sestřičce po vypjaté bleděmodré blůzce. To by asi letěl z okna (1. patro) a já z Lékařské komory… Mlčel a mračil se, tu zaklekl a šmejdil pod stolem, nakonec otevřel lednici, otočil se na mě a zařval: „ Jak to, že máte mezi léčivy jídlo?!“ Kam jinam si mám dávat v létě sváču, pomyslel jsem si, ale neodvážil jsem se nic namítat. „Hm, už se to nebude opakovat“, utrousil jsem. Pak jsme asi tejden trnuli, jak dopadnou stěry. Dopadli katastrofálně, samozřejmě – na vesnici ve starým baráku… všude samý brebery. Některý jejich názvy jsem sylšel poprvé v životě… no, ale ordinovat jsme mohli vesele dál. V jiné podobné situaci jsem si poradil s větší dávkou testosteronu. To bylo ve Vimperku na vojně. Tak se jednou ráno probudím na ošetřovně, kde jsem i bydlel, otevřu oči a zírám na dozorčího útvaru, mladýho fracka s nějakou poddůstojnickou hodností a těma barevnýma šňůrkama. On mi vlez skoro do postele! Přistoupil k mé hlavě a já ucítil pivo. Byl jsem pod dekou tradičně nahej, tak mě z toho

výjevu začlo být nějak nedobře. „Jak to, že nejste na rozcvičce, soudruhu doktore? Jak to, že se tady válíte jako prase dávno po budíčku?!“ Byl jsem v té době velitel ošetřovny a nikdo na světě včetně ministra obrany nesměl do budovy bez mého souhlasu vstoupit. To jsme oba věděli. Asi pod vlivem chlastu a závisti to chlapec kapku přehnal, že si na mě takhle zrána v závěru své služby vyšláp. Chvíli jsem se díval do stropu, srovnával myšlenky, pak jsem se pomalu posadil na kavalci a povídám: „Okamžitě odsud vypadni, ty smradlavej pošťáku!“ Díky tomu, že jsem si nebyl schopen zapamatovat tu jeho podpraporčickou hodnost, jsem mu říkal v duchu pošťák. „Jestli teď vstanu, tak se stane něco strašnýho!“ On zbledl a beze slova vypadl. Za ošetřovnou jsem měl posilovnu a já v tý době běžně zdvihal v bench pressu 110 kilo, takže bych byl schopnej ho prohodit dvojitým oknem – a pak si ho pěkně pozašívat. Tušil to…

Ale zpět do slunného Honolulu. Šohaj v recepci vtipně konstatoval, že se zapadajícím sluncem vstoupili do hotelu muži vycházejícího slunce, což už samo o sobě neslo energii průseru…

Poslední den, v honolulském hotelu jsme seděli v hale „na kufrech“ a čekali na airport shuttle. Teta měla ve zvyku být na letištích dobrou hodinu před odletem, což v té době bylo zbytečně brzy. Ale arzenický člověk musí mít vše pod kontrolou a nic nesmí ponechat náhodě. Mimochodem, japonský styl tetě dost vyhovoval. „Víš, Tomášku, ti Američani nejsou spolehliví lidi a tady na Havaji už vůbec ne.“ Například z Karibiku měla učiněnou hrůzu, tam byla jen jednou a dost. „Co myslíš na Kubě? Politika je vůbec nezajímá. Je zajímá jen zábava a pití. Je jim úplně jedno, v jakým žijou režimu a kdo je u moci. Hlavně že maj Salzu a rum.“

A tak jsme čekali na objednaný odvoz a on prostě nepřijel. A to pod japonskou režií. Umíte si představit, jaký poprask tetička ztropila. Výsledek byl, že se ve dveřích foaje objevil maličký Japončík v livrejové uniformě s kšiltovkou v ruce. Uklonil se, štěknul na personál, ten vyděšeně popadl naše kufry a my se vyhrnuli před hotel, kde stála šedá limuzína dlouhá jako malý vorvaň. Uniformovaný řidič pořád s čapkou v ruce otevřel jedny ze zadních dveří a my se nevěřícně nasoukali dovnitř. On za námi zabouchl, nasadil čapku a usadil se za volantem. Pak jsme se neslyšně rozjeli veselými a širokými bulváry Honolulu směr airport, skryti za černými skly a spokojeně upíjeli tropické šťávy a drobily oříškama po rozlehlechj sametových sedadlech… Kompenzace za hotelové selhání naší logistiky. Teta věcně poznamenala: „Tomu říkám solidní jednání.“ S tím nešlo dělat nic jiného než živě souhlasit…

Nedávno jsem s milou dlel pár dní na Sicílii a taxíkář pro nás přijel skoro o hodinu pozdě. Niente, niente, všichni v pohodě. Kompenzace: Jel s náma k letišti stoosmdesátkou… to nebylo na pitíčka a chroustáníčko. Křečovitě jsme svírali kliky a starost o stihnuté letadlo zastoupila starost o holý život. La macchina nebyla úplně v nejlepším technickým stavu. Všude to maj holt nastavený jinak.

Tak jsme vlezli do letadla, které nás přeneslo na sousední ostrov Maui. Lodní doprava mezi ostrovy neexistuje. Z eko důvodů. Ale to už je jiná historie… tam jsme bydleli v jedné větší vesnici s romanticky znějícím názvem LAHAINA, dřevěné domy v britském koloniálním stylu. Zas trochu jiná Havaj… Do této lokality se tradičně stahovali velrybáři z polárních moří na zimu. Což dělali moc dobře… Maj tam velrybářský muzeum s pozoruhodnými exponáty. Nejvíce mne zaujala spermie velrybího samce ve vitríně – velká jak raketa na ténis…

Moje milá teta po příjezdu do vsi utrousila: „Tady bude svatej klid…“ Já ovšem byl věčně naloženej v Pacifiku, kde jsem udivoval místní záchranářky svými dálkovými plavbami… a tak jsem ten svatej klid úplně v pohodě přežil…

Toť z Havaje vše, doufám, že jste se nenudili… Aloha!

PS: A to bezdomovectví na Havaji nebo někde tam… jsem zatím tak úplně nezvrh… ale nikde to neříkejte.

Tomáš Lebenhart