Existuje život po narození?

Na toto téma slyšel jsem vyprávění z jednoho německého duchovního zdroje… Námět pro zamyšlení není tedy z mé hlavy. Ale zaujal mne, souzněl se mnou a použil jsem ho jako inspiraci pro tuto povídku. Ostatně, CO je z naší ctěné hlavy? Asi byste se mnozí podivili, jak málo by se toho ve skutečnosti našlo… Pro lepší pochopení a názornost: Albert Einstein uviděl vnitřním zrakem svůj slavný vzorec relativity E = mc2, když byl duchem nepřítomný, prostý jakýchkoliv myšlenek. Maďarský chemik Kékule spatřil slavné benzenové jádro – základ moderní biochemie ve snu v podobě šesti opic držících se vzájemně za ocasy. Mendělejev, otec anorganické chemie, uviděl svou slavnou tabulku prvků seřazených dle atomových čísel rovněž ve snu, atd. Je nad slunce jasné, že takové vize a vhledy do reality nechodí běžně každému. Že se např. fotbalistovi nebude zdát o chemických vzorcích – to spíše o nějaké nové technické kličce na trávníku… Člověk takto obdařený musel dlouho a s nejlepšími úmysly systematicky pracovat na určitém tématu, navíc tímto směrem nadmíru talentován a tedy povolán. Žádný ze zásadních objevů nebyl vymyšlen. Navíc je vědecky prokázáno (Dr. Dr. David R. Hawkins, osvícený americký psychiatr a teolog, autor mnoha vědeckých bestsellerů, u nás vydavatelství Pravda Je), že pomocí myšlení nelze rozeznat pravdu od nepravdy. A v životě lidském působí spíše problémy a utrpení, jelikož je pevně spjata s Egem, je trpí bludem oddělenosti od ostatních lidí. Chci jen říci, že důležité a velké věci k nám přicházejí. Nevymýšlíme je. Obdobná situace je u skutečných uměleckých děl, ať již hudebních (autor hudební náměty prostě uslyší, včetně ohluchlého Smetany), malířské či literární. V extrémních případech se tento fenomén nazývá automatickým psaním či kresbou… Někdy toto andělské políbení zafunguje i přes tzv. inspiraci. Tedy něco zažiji, uvidím, uslyším vyprávět – a prostě mne to tak zasáhne, že to použiji dle svých možností pro ostatní. Což je právě tento případ…
   Dvojčátka v pokročilém stádiu gravidity jejich maminky si spolu, napojení na její krevní oběh telepaticky povídají.
Dvojče A: „Už se nám to blíží… těšíš se?“
Dvojče B: „Strašně se bojim. Tady je tak krásně, teploučko, bezpečí… a až se narodíme, co s námi bude? Budeme vůbec dál existovat? Budeme žííít?“
A: (směje se) „To nám to teprv začne! Teprve PAK všechno pochopíme a budeme mít vše, nač pomyslíme a co si budem přát. Nekonečně možností… a žííít budem mnohem líííp.“
B: „Jak to můžeš vědět? Ty už jsi tam někdy byla snad?“
A: „Určitě a mockrát. A ty taky. Akorát jsme na to tady krásně zapomněli…“
B: Tváří se ustrašeně. „Jak to víš? Jak si můžeš být tak jistá?“
A: „Prostě to vím. To nejde vysvětlit… věř mi! VĚŘ! A neboj se.“ Nenarozená holčička pohladila svého nenarozeného bratříčka po jeho legrační hlavičce (svojí legrační ručičkou).
   Na čas se odmlčeli a maminka se probudila do nového dne… jemně dunivé vibrace jejího srdce zrychlily tempo a celý svět se začal houpavě pohybovat. S večerem tam ve svém světě dvojčátka pokračovala v komunikaci…
B: „Hele… prý existuje Máma. Co si o tom myslíš?“
A: Zatváří se tajemně… „Samozřejmě. Bez ní bychom neexistovali a nemohli žít. Ani chvilku“, usmála se.
B: „A kde je?? Jak to, že jsem ji nikdy neviděl?“ Jeho čelíčko se zkrabatilo vráskami – což bylo dost komické. Škoda jen, že to nikdo nemohl vidět. (Ani na ultrazvuku!)
A: Malinká zakroutila srandovní hlavičkou. „Je tady všude! My jsme její součást. Jak bych ti to řekla (sakra)… Jsme na ni neustále napojeni. Celej svět je Máma!“
B: Zdá se, že přemýšlí – opět komická situace, že? „Hmmm… tohle už fakt nechápu.“
A: „Neva, brácho, to bude dobrý. Brzo jí uvidíš“, usmálas komicky (nebo kosmicky?)
B: „COŽE?!“ Chlapeček se celý rozhýbal, takže oba chvilku připomínali kosmonauty plavně se obtáčející v nějakém vesmírném modulu. „Co je to brzo?“
A: „Neboj, boy, jako by to bylo TEĎ. Však uvidíš – až uvidíš…“
Za nějaký čas na porodním sále. (Ano, vymysleli jsme si čas… tak , jak Chronos pokročil.
A: „Nadešel čas. To zas Kairos pokynul…. Jdeme na to. Já jdu první.“
B: Ochromen strachem, neschopen reakce.
A: „Hlavně nic neřeš. NIC NEŘEŠ! Dělej, co je třeba. Ptáš se, jak to poznáš? POZNÁŠ. Ničemu se nebraň. Budeš veden. Chce to je trochu odvahy. Máš přece koule, ne?“ Rozpustilý úsměv – nepopsatelné…
B:“Nejdu!“ A nastavil velkému světu tam venku svou malou svraštělou prdelku.
A: Jejich hlavičky se přiblížili jako ještě nikdy. „Budu asi o deset minut starší. Takže budeš poslouchat staršího člověka, jasný?!“ Slibuju, že život bude pokračovat. I tam…“
B: Hromádka neštěstí. „A… slibuješ, že mě nikdy neopustíš?“
A: Objala ho. „NIKDY! Tak já jdu. Ty za mnou. Udělám ti snazší cestu. Pude to jak po másle.“ A měla se k odchodu.
B: Zoufale: „A co je to máslo…?“
A: Ohlédla se naposled. „NEŘEŠ! Nepřepínej!“ Přestaň aspoň na chvíli myslet! Tak zatím. A do toho! A pěkně po hlavě…“
A tak se narodili. To bylo křiku, to bylo nadělení. Apgar skóre 10,10,10 – OBA! A Život šel dál… a byl tak pestrý a lákavý, tak barevný a vonící, tak sexy… a Máma tak milá a krásná… I ten Táta - Stvořitel se snažil a pořád byli spolu. Všichni. Všichni jsme pořád spolu. Tak klid. KAŽDÝ to dá! Nejsme sami a vše se stane v ten pravý čas… který nikdo předem nezná. Nemusíme úplně všechno hned vědět. My jen procházíme různými branami a žasneme…
 
Tomáš Lebenhart