Emília

Je jí deset, po prázdninách půjde od páté, v Německu. Její máma je Češka, krásná silná blondýna, plná ohně s postavou beach volejbalistky, dcera mé vzdálené sestřenice z Krumlova. Táta Němec, chodící sluníčko… Zůstává zcela pohlcen, magnetizmem okamžiku a náhodnými setkáními na ulici, až ho manželka musí hledat a volat. Často i mobilem. Mockrát za den, imrvére… Kdo je Emília? Pěknej rošťák, posuďte sami…

Okamžitě jsme si padli, aniž se co řeklo. Viděl jsem ji v Českém Krumlově na (jubilejních, padesátých) Slavnostech pětilisté růže, poprvé. Měla ji přes den na starosti babička. A s jejími rodiči jsme se setkávali během rušného dne. Courali jsme středověce naladěným centrem a užívali si pochutin a pouličních představení. E. mluví plynně česky a německy a oba jazyky používá odděleně, avšak dle momentální situace. Někdy použije čistou němčinu jen proto, aby třeba na trhu, mohla slyšet, co si mezi sebou prodejci povídají… s čtyřmi padesátikorunami hodlá utratit jen stopade. Umí smlouvat a tvářit se nešťastně. Má vysokou rozumovou i emoční inteligenci. Chová se tak přirozeně, že babičku neustále vyvádí z míry. Je to divoška, jež si neustále hraje. Enfant terrible. A slyší: Nedělej kraviny! „Pořád dělá kraviny“, stěžuje si rezignovaně má úžasná příbuzná.

„Jak se jmenuješ“, ptá se směle. „Tomáš.“ „Já jsem Emilia“, říká s komickou důstojností. To ale neměla dělat s tou vážností. „Aha, takže Ema, co?“, popichuju. „Néééé! Jsem Emília! E! Míí! Li! A!“ Při poslední hlásce vyskočila a nohama půl metru od sebe dupla do historické dlažby, paže v patřičném gestu s hystericky roztaženými prsty, zrakem vytřeštěným. Herečka od pánaboha. „Jak se jmenuješ dál?“ „Lebenhart“, odvětím, jako na nějakém příjicím pohovoru. „Lébnhárt, Lébnhárt“, vychutnává si mé příjmení německy. „To je tvrdý život…“ a kouká na mě překvapeně. „Taky máš německý jméno.“ „Na ja“, odtuším a tvářím se tajemně. „A ty?“ „Kolbl.“ A hned mi to pro jistotu hláskuje. „Řekni to“, zkouší mne. Říkám to, ale moc se mi to nedaří, což ona jistě předjímala, proto mne k tomu vyzvala. „To ó je přehlasované! Ééé!“ a udělala z pusy kournoutek na zmrzku.

Na mostě stáli tři chlapci s velkými bubny u pasu a mlátili do nich jako diví. Začal jsem automaticky tancovat v podmanivém a intenzivním rytmu a koulel očima. Malá se smála a povzbuzovala mne. Když jsem za chvíli vychladl, šťouchla do mě: „Dělej, dělej…“ Babička na mne pohlédla a sepnula ruce. Zapadli jsme na kafíčko. Jak jsme čekali, začal jsem plácat rukama do stolu. Éčko se přidalo a docela drželo rytmus a dokonce bouchalo v mezerách, což znělo gut. Babička obracela oči v sloup a omluvně se ohlížela po hostech. „Vy jste se opravdu neměli potkat…“, povzdechla. Ukončil jsem produkci silným plácnutím obouruč a po čtyřech taktech jsem zařval: „U!“ Mladá paní u vedlejšího stolu pohoršeně vzhlédla od tabletu. E. mě pod stolem kopla a zaprosila: „Ještěé.“ „Ne, Emílie, to už stačilo. Že?“, pohlédl jsem smířlivě na její babičku v mých letech. „Prosím“, zaúpěla dámička, v barokním ustrojení, co nedosáhla nohama na zem. „Pro-sííííím“, a opět kopanec do lýtka. No, kdo by nepodlehl - tak jsme to rozjeli znova… Krátce a intenzivně. Na konci jsem dirigentsky zdvihl ruku, odpočítal jsem čtyři takty a pak jsem mávl. U!!, vyrazili jsme ze sebe unisono ve stejném dutém tónu. V tom vešli ti tři bubeníčci s úsměvy v tvářích. „Nazdár, kluci“, zvolalo to rozverné dítě. Pak jsme pili s babičkou espreso a Emko z kapes vytahalo barevné kameny, které vyšmelilo u trhovkyň. Ke každému měla kartičku s názvem a popisem dle astro znamení.

„Co jsi?“ „Jsem Blíženec“, odpovídám. „Aha“, tak tady máš“ a obdarovala mne nazelenalým serpentýnem. Pak vzala několik kartiček do rukou a zeptala se: „Kde je ten tvůj kámen?“ a nastrčila mi kartičky před nos. Postřehl jsem, kam při otázce koukla, zavřel jsem oči a vytáhl si svůj serpentýn. Zarazila se. „Znova“, zavelela. Chuděra, nevěděla koho před sebou má… Součástí mé profese je bedlivě sledovat psychosomatiku včetně rychlých pohledů. Scénka se opakovala. Znejistěla. „Ještě!“ Pod stolem zuřivě přendávala kartičky, aby mne co nejvíc zmátla. Pak mi je nastrčila a samozřejmě se nezapomněla mrknout na tu správnou. Šup a už jsem jí držel. Ani jsem ji neotočil a dlouze jí pohlédl do vážných očí. „Jsem čaroděj. Víš?“ Věnoval jsem se pak sestřenici, ale dobře jsem vnímal ten úžas. Dostal jsem jí zkrátka…

Chodíme po Krumlově a vyprávíme si a blbneme. „Hlavně nedělejte kraviny“, nabádá nás babička – sestřenka, používajíc již běžně čísla množného čili plurálu. „Kraviny, kraviny“, šeptá mi a bere mě nenuceně za ruku. A tak jdeme ruku v ruce, dva spojenci, jež chronos nemá moc rozdělit. Jednu chvíli vzala druhou ručkou babičku a pak se opakovaně zhoupávala s pokrčenýma nohama a my ji museli podržet. „Tak to stačilo“, vydal jsem dědečkovský pokyn, jelikož babiččin hlas zdál se slabý. Po asi pátém zhoupnutí navíc přestala. „Ty píšeš knihy?“ Ve vteřině se zase stala dospělou. „No jo“, říkám překvapeně. „O čem?“ Jasný dotaz. Co jí mám říci? „O tom, jak být zdraví a mít se dobře. Taky nějaký příběhy, třeba o lidech. „Co děláš?“, ptá se dál. „Jsem lékař.“ Vypadala překvapeně i potěšeně. „Operuješ?“ Žádné zdvořilostní otázky. Chtěla vědět vše. „Neoperuju. Povídám si s lidma a radim jim…“ „Já byla na slepáku. Mám tři jizvičky. Chceš je vidět?“ „Netřeba“, odtušil jsem v představě, že by si mezi lidmi vyhrnovala dlouhé šatky. „Tak to ti zachránili život, Emílie, viď?“ „Hmmm.“

„Co to je“, ukázala na přívěšek, který občas nosím na gatích. Jasně zelený trojlístek, který mi přivezla přítelkyně z Dublinu, kam jednou vyrazila na koncert U2. „Je to irský národní symbol. Irsko je malá země uplně na západném okraji Evropy. Tam vlevo“, mávl jsem rukou. „Pak už je jen moře, samá voda a pak už Amerika… Maj tam samou trávu, mech a hospody, pohodovej národ.“ E. se zamyslelo. „Moc hezký… hezčí než Němci i Češi i Rakušani…“ „To máš recht. Samí draví ptáci – i Poláci, nebo divnej lev. Jetel je lepší.“

Pozdě odpoledne po rušném dni, kdy jsme Éčko protekčně vzali přímo k zámecké medvědici Marii Terezii a po dalších atrakcích, kráčeli jsme po chodníku do táhlého kopce k bytu babičky na sídlišti. Holčina byla již trochu znavena a tak začla zlobit kapánek intenzivněji. „Nes mě“, prohlásila zčista jasna a zastavila se. „Ani náhodou“, říkám. „Jsi mladé zdravé děvče, navíc již dosti těžké.“ Trochu si zakňourala, ale rychle pochopila, že je to neprůchodný. Jak tak postupujeme kolem zaparkovaných aut, praštila pěstí do kapoty bílé Oktávie. Babička lehce přidala do kroku. Další auto, další rána pěstí. Kouká na mě vyzývavě. Další rána. „Kopni do kola. Pořádně!“, radím. Babička o několik metrů před námi psychosomaticky signalizovala, že k ní nepatříme. Emilka nakopla pneumatiku černého BMW. Nic. „Ti Češi snad nemají alarm“, zatvářila se nešťastně. V tu chvíli kolem projížděl další bavorák s rakouskou spz. Starší muž s knírem se přes stažené okénko podíval na Éčko i na mne. Jak byla v ráži, zahulákala na něj „Servus!“ A pán zakroutil hlavou a přidal plyn…

„Budu čurat“, oznámila náhle. „Emílie, za pět minut budeme doma. To vydržíš.“ „Nechci to vydržet, du čurat“ a šine se na trávník. „Máš kapesníček“, dělám si strejcovský starosti. „Budu čurat, ne smrkat“ a zasedla s vykasanými sukněmi z půjčovny historických kostýmů. Nejistě jsem se ohlížel, aby nikdo nešel a tak. „Běž, běž, běž“, zámávala rukou a usmála se, jako kdyby jí bylo dvacet…

Tak jsme nakonec nějak došli před barák a rozloučili se. Sklonil jsem se k ní a šeptám: „Ty kraviny dělej.“ Vážně přitakala, zasalutovala jak americký kadet a ponechala chvilku pravou ruku s rovnou dlaní daleko od těla. „Napíšeš o mě?“, zeptala se tiše. „Určitě!“ A taktéž jsem zasalutoval.

Tomáš Lebenhart