Dr. Švec

Doktor Švec byl v létech sedmdesátých a osmdesátých postrachem zdravotníků v širém kraji… Ráčím jej jmenovati, neboť si neumím představit, že by ještě byl mezi námi. Tenkrát, když mne rafinovaně nepravidelně navštěvoval v mých pediatrických ordinacích na Klatovsku, byl již důchodového věku. Dlouhý, hubený, bledý, smrtelně vážný, téměř holá hlava, kulaté silné brejličky. Zatímco já byl vobyčejnej vesnickej doktor pro dětičky – už tenkrát bez pláště, on s takřka gestapáckým vzezřením, čas od času objevil se (bez zaklepání!) se svou asistentkou, obtěžkanou kufírky – oba v bělostných nažehlených bílých pláštích, vprostřed mé vesnické ordinace…

Dr. Švec byl okresní hygienik! Bral svou práci nesmírně vážně a mě považoval za umouněné prase, které se nějakým nedopatřením pohybuje v lékařské ordinaci – ať již kdekoliv. Někdy jsme ho já nebo moje sestra včas spatřili oknem. To v té vsi před ordinaci zastavila běžná sanitka, taková ta světle béžová 1203, ale na boku měla červený nápis OKRESNÍ HYGIENICKÁ STANICE KLATOVY. No a do nás v ordinaci jako když střelí, pacienti-nepacienti, maminkly-nemaminky. rozběhli jsme se v zoufalé akci odstranit ty nejkřiklavější prohřešky proti hyjeně. Ano ten pán v plášti a tlustých brýlích si představoval, že lékař se svou sestrou budou pracovat v aseptickém, takřka sterilním prostředí. Takovej to byl vůl vám…

My už to měli secvičený. Než k nám dorazili, měli jsme dobrou minutu. Já hned do lednice vytahat všechno to žrádlo, ty darovaný vejce, domácí klobásky, popřípadě, štrůdlíka v pytlíku co sestři upekla, chleba namazanej s rajčátkem ke svačině, a tak. V lednici museli býti přechovávány pouze některé ampule léků, vakcíny, popřípadě ráno ampule s odebranou krví. Sestra v akci a desinfekčním sprejem v ruce zase lítala po místnosti a nemilosrdně stříkala na plochy i plošky. Pak jsme otevřeli okna a mávali rukama jako šílenci, aby ten desinfekční smrad vyvanul, zatímco se hygienické komando přesouvalo kamenným schodištěm vzhůru k nám. No, ale stejně byl ve finále sepsanej protokol plnej průserů… To ona ta jeho posluhovačka hnedka rozevřela ty kufírky a oba se (taky to měli dobře secvičené) nám čile a cílevědomě rozběhli po ordinaci se štětečky v ručkách a stírali a stírali. A pak to nanášeli do připravených sterilních zkumavek na vatičku pěkně a hned pečlivě uzavírali a popisovali (Okenní rám, přebalovací stůl, skříňka u okna, skříňka u dveří…). Pak samozřejmě inspekce lednice. Když jsme je neuhlídali, tak se krásně přihodilo, že nažhavenej Švec dlouhou pinzetou vyňal kus domácího špeku v zamaštěným igeliťáčku s dramatickým výrazem groteskní kombinace absolutního zhnusení a vítězoslavného triumfu. Nastrčil mi před obličej svůj úlovek v pinzetě a skrze něj na mě upřeně civěl. Z jeho modrých oček, hrůzostrašně zvětšených těmi popelníčky, jsem mohl jasně číst: „Já věděl, že jsi dobytek, který nemá ve zdravotnictví co pohledávat!“ Pak se otočil s pinzetou k mé sestře, taky jí to nastrčil před vyděšený obličej a ještě s tím zatřásl. („A vy, sestro, jste taky za toho vašeho dobytka odpovědná, jen si nemyslete…“ jako by říkal) A pak to krátce nastrčil sestře své, jež hned teatrálně zakoulela očima („No to snad není možný, to mi holky na hygieně nebudou věřit. Taková prasárna, pane doktore. Vy jste ale šikovnej člověk….“) No a pak se ty dvě postavy vydaly se svými štětečky a miskami na ZÁCHOD! A řádili jak černá ruka. Vlastně bílá spíš…

Tohle se odehrálo v mé ordinaci v Nalžovských Horách kousek od Klatov směr Strakonice. Tak si tak vesele ordinujeme a najednou (než byste řekli švec) – byl tam. Jeho sestra se už předem uculovala, co zase děsnýho u nás odhalej, zatímco na mou sestru šly mdloby. Měli jsme právě nafasováno ze zabíjačky… včetně prdelačky v kastrůlku bez pokličky. Mám ho prohodit oknem nebo mám skočit sám? A zdrhat směr Strakonice… Vrazil jsem ruce do kapes džínsů a nasadil zarputilý výraz. Švec se radoval jak zjara, když otevřel starou Calexku. Pak pobíhali se štětečkama místností jak mordparta a nakonec jsme zasedli za stůl v čekárně a začal se sepisovat dlouhý protokol závad. Bylo tam pár maminek s dětima, což mu vůbec nebránilo, aby ty strašlivý prohřešky hlasitě diktoval své servilní písařce. „Obávám se, že jste tady skončil“, neovládl se Dr. Švec nakonec. „Určitě neskončil“, opáčil jsem se zatnutými zuby. Oba jsme dobře věděli, že takovou mocí neoplývá. To bych musel do tý lednice snad nasrat. Při odchodu jsem jej rovněž patřičně důrazně upozornil, že má na botě husí hovno. „To víte vesnice… ale nebojte, já to nikde nenahlásim.“ Všichni přítomní na vteřinu ztuhli, jako by se zasekl film a pak se zas rozběhl. Rozběhl se i Švec, kterému se zježilo všech asi 22 vlasů, hbitě po schodech… Z oken jsme pak všici mohli pozorovat, jak vztekle kope potřísněnou polobotkou do zadní pneumatiky značky Barum sanity značky Škoda a šoupe nohou v okolní vegetaci. Po nesčetných potyčkách a osobních šarvátkách jsem vyhlásil válku… svatou válku.

Jeden z úkolů pediatra v Nalžovkách (kdekoliv v ČSSR) spočíval ve formálním schvalování jídelníčku místní školičky. V praxi to probíhalo tak, že v pátek do ordinace přilítla upocená kuchařka s několika kopiemi jídelníčku na příští týden. No a já jsem na všechny prdnul razítko a škrábnul podpis. Někdy jsem si to i přečetl, protože některé dny jsem tam na obědy docházel… A jednoho dne tý prsatý kuchařce – na rozdíl ode mne v bílém (no, dejme tomu) plášti povídám: „Tohle vám nepodepíšu!“ Nevěřícně se ke mně nahnula, až jsem se zatěšil, že jí ty pětky vypadnou z rozepnutého upatlaného pláštíku na můj čistý pracovní stůl. „Si děláte prdel, doktore, viďte?“, zadoufala na chvilku. Její rozšafnost jsem nepřijal – netušila, chuděra, že jsem ve válečném stavu s OHS a „plukovníkem“ Švecem osobně. Zatvářil jsem se (snad poprvé v životě) jako úřední osoba a tvrdě jí oznámil, že si prdel nedělám. „Co se, vám, proboha stalo, doktore?“, zaúpěla a vrhla prosebný pohled na sestru, v plané naději, že ona mě nějak zpacifikuje. Ta byla (aby ne) na mé straně. Dala si ruce v bok a oznámila paní kuchařce, že se mi rozhodně nic nestalo.

Vzal jsem do ruky červenou propisku a pomalu jsem přeškrtl sem a tam úterní hlavní jídlo: Opečený salám, bramborová kaše. Zírala na papír jak na zjevení panny Marie v Nalžovských Horách. „Konec pečených salámů. Sory, ale já jsem tu od toho, abych odborně posoudil zdravotní hledisko jídel pro školní děti.“ „Salám není zdravej?“ optala se nepřirozeně vysokým hlasem. „Ne. Není.“ „A co s tím jako teď v pátek odpoledne má soudružka vedoucí jako dělat?“ Potlačil jsem jako úřední osoba sdělit kuchařce, u které části mého krásného mladého těla se ten problém nachází. „V pondělí něco vymyslíte, přepíšete a já vám to orazim. OK?“ „Máme rozpočet…“, hlesla. No a představte si, že v pondělí odpoledne mi volá paní z hygieny, cože si to dovoluju… Chvíli jsme si povídali o pečeném salámu, co v salámech všechno je (hlavně v těch nejlevnějších – mají rozpočet, že), na čem že ho smažej – maj rozpočet… a že pediatr chce, aby byly dětičky zdravoučké. A ať mě přestanou srát! A bylo. Konec opečených salámů a nejen v Nalžovkách, ale postupně všude, kam mě šoupali…

A Dr. Švec? Ten si mě našel všude. Nakonec jsme spolu uzavřeli jakýsi neoficiální mír či spíše příměří poněkud unaveni studenou válkou. Já pochopil, že on dokonale koná svou povinnost, že to není zlej člověk. Dnes ho z hlediska konstituční homeopatie jasně vidím (im memoriam) jako učebnicové Arsenicum album – strohý komisař, přísný učitel, spolehlivý účetní, pedantský úředník, naprosto spolehlivý pracovník, nedůvěřivý puntíčkář, profesionální hledač chyb a slabých míst. Já musel být jeho noční můra… rozcuchanej rebel v tričku, co mezi léčivy skladuje od slepic posraný vejce. Nuže a on asi pochopil, že už jinej nebudu a že kdyby se na střední ucho postavil, nic zásadního v mé ordinaci nezmnění..

Tak nějak jsem si na něj vzpomněl v souvislosti s touto zvláštní dobou, kdy nás hygienici prudí na sto způsobů a není úplně vyloučeno, že se stanou pány našich životů – pokud jim to ovšem dovolíme…
 
Tomáš Lebenhart