Dotek Univerza

Bylo mi čtrnáct let, když se to stalo poprvé… Na školním výletě v Nízkých Tatrách. Dost se běhalo po horách, v noci se moc nespalo … Uprostřed snídaně jsem se během zlomku vteřiny ocitl jako by v jiném světě. Hlasy a zvuky plné jídelny se ztlumily. Slyšel jsem je jako by pod vodou a já se v mžiku stal hříčkou jakýchsi tajemných, mocných sil… celkem děsivé. Ku podivu jsem nebyl k smrti vyděšen, jak by se asi dalo očekávat. Nikdo na mě nemohl, myslím, nic zpozorovat. Stav mi byl notoricky povědomý, i přes svou „premiéru“. Dobře mi jistě nebylo, slyšel jsem své srdce, hučelo mi v uších a měl jsem pocit, že jsem ztratil hmotnost… Mohlo to trvat několik vteřin. Pak vše ustoupilo, jak to přišlo. OK, řekl jsem si. Nic se neděje…
Ale dělo se… astrálních přepadovek přibývalo. Co jsem tenkrát o tom asi tak mohl vědět. Co o tom mohli vědět jiní, rodiče, případně lékaři… Zhola nic. Nikomu jsem o tom instinktivně neříkal. Až do tohoto okamžiku. Opravdu. Teď o tom píšu – a jen proto, že se mě nedávno opět navštívil Vesmír, ovšem v zcela jiné podobě…

Když jsem byl nevyspalý a dost mentálně přetížený, nepříjemné stavy se vracely. Od svých osmnácti let jsem skoro každý týden sloužil v nemocnicích noční služby. Zprvu jako zřízenec, pak jako sestřička (!) a nakonec od roku 80 jako lékař… Navíc jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech byl častým návštěvníkem hospod a vináren. Skoro každý víkend. Vedle toho jsem dost sportoval, intenzivně četl a studoval. Organizmus tedy býval velmi často přetížen. Podivné stavy se dostavovaly sporadicky, několikrát do roka, ale skutečně stály za to. Nejhorší byly k ránu. Dostaly novou kvalitu. Probudil jsem se s příšerným, bezmocným pocitem a věděl jsem, že jde do tuhého. Ač při vědomí, nemohl jsem ovládat tělo. Nedokázal jsem ani otevřít oči, pohnout nejmenším svalem. Byl jsem rád, že dýchám. Navíc jsem zcela zřetelně, mnohem zřetelněji než je obvyklé vnímání reality, cítil přítomnost zla. Nejčastěji mělo energetickou podobu temného velkého dravce, jehož jsem nedokázal zařadit… člověk? Zvíře? Ne. Co tedy?! Seděl na mě a já nevěděl, kdy se můra rozplyne. Trvalo to minuty. Navc jsem naprosto zřetelně slyšel různé velice nepříjemné zvuky nebo hlasy. Pak najednou cuk a vše bylo v pořádku. Později jako neurolog, dozvěděl jsem se o dg. spánková obrna. Četl jsem o zvukových a dotekových halucinacích… četl jsem o sobě v psychiatrických a neurologických učebnicích! Mnohem později, již jako homeopat, rozmlouval jsem s epileptiky a snažil se pochopit jejich pocity. Mnozí mi v různých verzích líčili podobné stavy. Ty následovaly bezprostředně před ztrátou vědomí a křečemi. Někdy k záchvatu nedošlo a zůstalo u paniky s totální bezmocí. Pochopil jsem že, mám zvláštní druh epilepsie. Pochopil jsem, že my, neurologové, o epilepsii víme celkem prd. Pochopil jsem, že jde o astrální útoky. Pochopil jsem, že léčba epilepsie, narkolepsie, paniky a asi i schizofrenie a hlubokých depresí nemůže spočívat v psychofarmacích. Později jsem si to natvrdo ověřil i v praxi… Zjistil jsem, že jediná šance je spirituální pomoc nesmírně laskavých lidí. A také velmi mocných, vědomých… Ti se tak ovšem těžce hledají… leč kdo neúnavně hledá, najde… docela nedávno mi docvaklo, že epilepsie je porucha korunní čakry, jež nás spojuje s Univerzem.

Také i díky autopatii ze sedmé čakry, mám toto z krku. Zbyl mi jen špatný spánek… ale i ten se pomalu zlepšuje. Vše má smysl a já hrál vysokou hru. Při drsných vpádech energetických parazitů jsem se postupně učil, jak s nimi vycházet. Bylo třeba se zbavit strachu a začít komunikovat. Začal jsem se bránit. Prodělal jsem fázi urputných energetických bitev, které mě dost vyčerpávaly. Nakonec

jsem – pod vlivem duchovní četby a rozhovorů s léčiteli, dospěl do stádia pochopení. Začal jsem klást dravcům otázky – kdo jsi, co chceš…? Jakej máš problém? Co pro tebe mohu udělat? Posunul jsem se (i v těchto ubohých stavech) do pozice někoho silnějšího, podporovaného světlem. A útoky se stávaly méně nebezpečnými, až ustaly. Když projevíte skutečnou lásku, plnou pochopení, vyrazíte agresorovi zbraň z ruky. A… začaly přicházet jiné návštěvy. Ta poslední, cca před deseti dny probíhala takto:

Někdy kolem čtvrté ráno jsem se náhle ocitl v „jiném“ stavu. Někdo u mě byl. Nemohl jsem se tradičně hýbat. Cítil jsem ženu. Nesmírně něžnou a milující. Jako by mě znala už tisíce let… ležel jsem na boku a ona si lehla za mne, také na bok. Pažemi jemně, ale přesto i pevně obepnula mou hruď. Obličej přitiskla k mé tváři. Bylo to nesmírně, až nepozemsky příjemné. No a já začal, jak už to umím, hned konverzovat… „Kdo jsi?“ Nic. Nedostalo se mi odpovědi. Došlo mi, že takto se ptát nemohu, že na to ještě nemám „papíry“… OK, tak systém ano-ne. „Známe se?“ Odpovědí mi bylo okamžité silnější stisknutí. „Miluješ mě?“ A tu energie objetí narostla do drtivých rozměrů… ale pak – se během několika okamžiků celá scénka rozplynula a já se pohnul… Taktilní halucinace? Cha!!

Před týdnem u mě byla klientka s dg. Roztroušená skleróza. Klasiku odmítla, provádí autopatii a během několika let se zbavila veškerých příznaků nemoci. Bohužel přišly silné bolesti dolní páteře a zobrazovací vyšetření (CZ, MR) prokázala jasnou plotnu – k operaci. Vyšla z nemocnice a stoupla si na autobusovou zastávku. Náhle k ní přistoupila stará žena, prý skoro ježibaba, přitiskla se k ní a položila jí na rameno svou ohyzdnou tvář. A ona uslyšela, jak jí laskavě, ale zároveň velmi důrazně říká: „Nechoď na operaci!“ Moje klientka byla z tohoto výjevu lehce šoklá a už si neuvědomuje, jak ta paní zmizela. Přijel autobus a ona nastoupila. Nikoho nikde venku už neviděla… Včera se dohodla s neurochirurgy, že nebudou operovat. Zkusí pod CT kontrastní kontrolou aplikovat nějaký zpevňující materiál, který by páteř měl stabilizovat… V místním znecitlivění. Narkóza může pro pacienty s RS velmi nebezpečná. Pro některé… Může pak dojít k silnému zhoršení nemoci…

Univerzum se o nás zajímá… kolem nás neustále bdí duchovní průvodci, andělé… biopole kolem nás je ovšem také plno bytostí, které samy hledají pomoc. Mohou i zoufale útočit… na lidi plné strachu. Jedině přes jeho „pach“ k nám mohou. Nikdy není nic ztraceno! Univerzum je na naší straně, stačí si to uvědomit… je celé nadržené se s náma mazlit. Stačí to laskavě dovolit…

Tomáš Lebenhart