Doba mlýnská

Před pád dny, lehce fascinován a rozjařen sledoval jsem na dvojce francouzský cestopis o Arménii…
Kavkazská zemička vklíněná mezi říši tureckou a perskou. Hrstka statečných a hrdých pravověrných uprostřed moře islámu, navíc mnoho desítek let v područí sovětského bolševizmu, po celý středověk utlačovaných mocnými sousedy, nádherná země občasně otřásaná ničivým zemětřesením… Nádherní lidé i ve sto letech, tváře rozryté hlubokými vráskami, temné oči jim ale planou…

Z mnoha obrazů a výpovědí mě zaujal nedávný objev arménské archeoložky. V jedné hluboké jeskyni v horách, vyštrachala pod vrstvami kamení a hlíny zbytky lisu na víno dokonce se zachovanými kousky vinných peciček. Právě z nich bylo určeno stáří – osm tisíc let před Kristem! Prý doba měděná (eneolit). K tomu musím podotknout, že jsem přítel vína a s jedním klatovským vinárníkem, filozofem a básníkem života, se občasně přu, kde na naší milé planetě pili první víno, kde se tento mok zrodil… Už se na něj chystám s touto novou informací. Minule jsem brojil za Abcházii… Chodím tam - sem tam kupovat ani ne tak víno, jako neskutečně lahodný domácí moravský koňáček, silně připomínající pověstný „gruziňák“ a taky gruzínský sypaný čaj. Má tam nevídaně kvalitní olivové oleje a parmazány. Prostě se vyzná… Gruzie mne též fascinuje. Je to další malá kavkazská země, podobná Arménii, kde se podivuhodně propojila kultura vinařská, čajová, kávová i mléčná – zakysané ovčí a kozí výrobky s jedinečnými bakteriálními kultúrami. To je, na tak malou zemi skutečně pozoruhodné. Zvlášť, když pomyslím, že např. naše podobně malá země nedisponuje byť jedinou z těchto kultur. Leda snad pivní…

Mám takový malý rozmarný sen… jednou, až budu v zaslouženém důchodě (bude-li jaký…), budu hojně navštěvovat klatovské vinárny a to za bílého dne. Budu tam ochutnávat vínka a diskutovat o nich ve všech možných i nemožných souvislostech, a bude-li teplé počasí, budu si bráti sklénku ven, do plenéru a drže ji něžně za nožičku, budu se uvolněně procházet chodníky mezi spěchajícími obyvateli a pracujícím lidem, budu se na ně usmívat a kynout jim tou sklenkou s vínem, malíček mírně natažen, žehnat jim, v jejich poslání i shonu. V malém a malebném centru Klatov je možno takto procházet od vinotéky k vinotéce, jako když se chodí na zámeckých prohlídkách ze sálu do sálu… a za rohem si budou ženský říkat, vzájemně si účastně přitakávajíce: „A takový to byl rozumný člověk… a jak dopad.“

Takže doba měděná… to musela být ekologie… Jakouže prožíváme dubu nyní…? Pani profesorka Strunecká ji trefně nazvala dobou jedovou. Mě napadá doba mlýnská. Naznačím v dalších větách prečo…

Nabývám totiž pocitu, že nás ta doba trochu mele… jako že ty vibrace Matky Země poskočily hore a my nešťastníci, to nějak nestíháme. Nějak jsme si zvykli na tu pomalost, a teď ty boží mlýnky melou jakoby rychleji. Produchovnit se takovým skokem… to je fuška… Nemusím snad rozebírat krize, které se teď přímo rojí, jak divoké včelstvo. Sýrie, Ukrajina, uprchlická invaze, Islámský stát, směšnost a nefunkčnost EU a jejich představitelů, atd. Mlýny melou v přímých přenosech. Ale i kolem sebe můžeme pozorovat neúprosné pohyby mlýnských kamenů. Útěchou nám může být moudrost, že jsme jako olivy. To nejlepší ze sebe vydáme, jsme-li presováni… Mimochodem zpět k lisům… Údajně

nejstarší lisy na olivy se našly na Kypru… ale to říkají kyperští Řekové… nuž, zkusme jim věřit… Nelze si nevšimnout strmě narůstajících problémů snad ve všech oblastech veřejného i soukromého života. A tak opět nebudu nudit s peněžním systémem, politikou, zdravotnictvím, soudnictvím… jen dvě příhodičky z poslední doby.

Asi před rokem, pořídil jsem si u benzínky Shell plastovou kartičku slibující načítání bodů za odčerpanou naftu a následné slevy. Tak jsem jezdil k Shellům, i když tam maj naftu dost drahou a pisoár za 15 kč, což je nehoráznost… Jednou jsem pozoroval na D pětce asi čtyřiceti člennou skupinu (asi) Korejců, kteří vylezli z autobusu a šli čůrat. A tiše a trpělivě stáli frontu u turniketu, napřed si vystáli frontu na pětikoruny, všici stejné bílé kšiltovky s (asi) korejským nápisem, aby si mohli za tři pětikačky ulevit. Asi po deseti měsících a stovkách litrů načerpané nafty za desetitisíce, jsem v Sušici nesměle při placení špitnul: „Kolik už tam mám bodů?“ Pani koukla do počítače a prohlásila: „Nic.“ „Aha“, řekl jsem, jelikož mě jiné slovo nenapadlo. U dveří jsem žlutou plastovou kartičku vhodil do odpadkového koše. A u mušle (angl. shell) mě už nikdo neuvidí… Měli by mít ve znaku spíš tu mušli do které se čurá…

Z letiště přijíždím pražským busem na autobusové nádraží Zličín. Jsem tam poprvé. Vracel jsem se z minulé Srí Lanky. Autobus do Klatov mi jede za půl hodiny. Paráda… když nastupuji dovnitř, řidič mi suše oznamuje, že si musím jít koupit lístek do budovy asi 200 metrů daleko. Tak tam rychle kráčím a lístek kupuju. Za pět minut sedím u okénka, a čekám na odjez. Vidím, jak po chodníku běží asi dvacetiletý chlapec s rancem na zádech, takovej ten eko týpek, dlouhý vlasy a plnovous s věčným úsměvem. Řidič ho vyhnal do budovy pro lístek. To už bylo v čase odjezdu. Tak on tam letí, za chvíli letí zpět s lístkem v ruce, celý šťastný… Řidič mu před nosem zavírá dveře, dává levý blinkr a opouští stanoviště… Jsem natolik šokován dějem, že nedokážu nic podniknout. Prostě civím a nevěřím svým očím… To nevěřil ani ten mladík a ústa otevřená uprostřed černých vousů, ještě se stopami úsměvu a natažená ruka s lístkem, evokující suchu svobody, mi občas blikne v představě… Nikdo v celém autobuse nic neřekl, všichni jsme seděli a mlčeli.

Je toho na nás dost a dost. I mne doba dosti hněte. Tak se vzájemně podporujme a vězme, že vše se ubírá k věčné radosti… Jde o to, přežít naši dobu mlýnskou. Já už se vidím s tím vínečkem v těch klatovských uličkách zalitých sluncem… Ať naše oči září jako těm nepokořeným Arménům pod jejich Araratem!

Na zdraví!

Tomáš Lebenhart