Do Běšin

Je to asi týden, co jsem se v povídce Cesta do Ústí zmiňoval o tom, že cíl cesty není důležitý… Dnes naopak byl silným motivem, proč ve 30 stupních ve stínu sedat na kolo. A to ještě v pravé poledne. Lesem na cyklostezku a po ní asi 7 kiláků do Běšin, velké vsi, kde za humny se již vzpíná Šumava, kde se propojuje Vintířova stezka s jednou z cest do Santiago de Compostella… Co bylo důvodem cesty mojí? Je to od H. Nelekat se, nepohoršovat předem… HUSA! Husička, husénka s karlovarským knedlíčkem a zelíčkem byla mi motorem na tom hladkém asfaltu s rozpálenou krajinou a bělostnými cumulo-nimby nad hlavou. Domácí, specielně vykrmená, spřátelené ženy se na mě domluvily (já té jedné noženky poléčil) a já odmítnouti nemohl…

Pneumatiky jen svištěly, dupal jsem do pedálů se svatou vizí, krk natažen jak ty husy, co po návsi běží (tam vlastně běší), hejkaj a křídly mávaj, jako na ranveji… a ne a ne vzlétnout. Po cestě, na té asfaltové pěšině – v tomto případě běšině, projížděl jsem švestkovým stromořadím. Modré plody ležely podél cesty a tak jsem nebyl líný zastavit a kolo opřít o kmen a vyhřáté je sbírat a sát žlutou skoro horkou dužinu. Dolce aperitivo naturale.

Uřícen ve žlutém dresu vedoucího jezdce husa-tour, vpadl jsem do dvora domu č. 30 kousek od kostela, kam se zrovna trousili věřící na nedělní kázání. My měli ale v kuchyni taky obřad, jen jsme vzdychali… Jelikož, ten, kdo je šťasten a s bližními radost sdílí, provádí bohoslužbu též.

Tomáš Hus Lebenhart