Den H

Jo, čtete dobře. Já vím, že se říká den D nebo hodina H… pozítří to budou nějaké čtyři dny (takže vlastně předvčírem), prožil jsem vskutku DEN H! Jak se to tedy vše sběhlo…

Ten den jsem už od rána řešil několik mailů a konečně i dotazů v návštěvní knize na svém webu na téma autopatie ze střevní nosody – tedy ze stolice. Velké téma vskutku, jež právem si zaslouží pozornosti. Ovšem, jakoby to rozjelo cosi, co jen (pořád dokola) dokazuje hravost Vesmíru a veškerého Bytí. Ozval se mi pan L, pošumavský pořízek, stejný ročník jako já, že mi jede vysát jímku. Jezdí s takovým žlutým smradlavým náklaďákem, samá hadice… Taky jezdí na hodně silný motorce a vyprávěl, že byli s partou v Itálii, kde smažili v rovných úsecích 220. S manželkou za prdelí. To já bych se asi posral, poznamenal jsem upřímně. To byste si zvyk, on na to… Loni takhle projeli Albánii. Ale zdaleka ne takovou rychlostí, vzhledem k povrchu silnic. V kabině obřího Mercedesu, kam lezu jak na Mont Blanc, vždy odvypráví pár drsných příběhů…

Cestou do bistra Vlaštovka v pravé poledne, na klatovském náměstí, posrala mě kavka. Jak úžasné synchronycity, jak se teď cizím slovem moudře nazývají laškovné souhry okolností. To jsem ovšem netušil, že je se jedná jen o nenápadný rozjezd. Že den H zdaleka nekončí, ba naopak má před sebou velký potenciál…

Při odpolední ordinaci měl jsem hned dva případy střevních obtíží a navíc mne ten den navštívili dva lidé (a to za sebou) narozeni ve stejný den – 27.5. Což je těsně vedle mě. V pozdním podmračeném odpoledni přijíždím domů. Již ve vsi jsem se ve svém postarším voze Suzuki SX4 s klimatizací, nemohl zbavit pocitu, že něco není v pořádku. Jak jsem čile, již garážovém přístřešku, z auta vystoupil, dostal jsem ránu mezi oči. Aktivní zemědělci pomocí traktorů a příšerných točících se rozmetávačů, pokryli úrodná pole kolkolem mého domu přes zimu skladovanými hovny. Jako bych se rázem ocitl v prasečáku. Smrad, jenž trhal hlavu, panoval vůkol. Prosycoval vše. Snad i omítky barvy nezralých meruněk, dřevěné obložení, trávu i mne samotného… Mouchy zdivočele bzučely a krápalo. Na okamžik jsem pojal myšlenku, že se může jednat o trestný čin… asi neúmyslný. Metr za plotem leskla se v mraky zastřeném slunečním třpytu prasečí hovna – kam oko dohlédlo. Proč ne kravská?! …zoufale povzdechl jsem. Ty milé, veskrze sympatické kravince.

Rychle jsem rezignoval jak ministr spravedlnosti Malá a usedl odevzdaně na lavici před domem. Přišla kočka a usedla vedle mne. Jak tak čumíme a vychutnáváme si ten country life a němě sdílíme tu katastrofu, TRÁDADÁÁÁ, zavřeští místní amplión nasměrovaný snad přímo na mé třetí ucho. Přísahám, že budu citovat přesně paní hlasatelku: Hlášení. Místního. Rozhlasu. Dramatické praskavé ticho… Pošumavská odpadní oznamuje občanům Mochtína a okolních obcí (já se snad z těch ó osypu!), že odvoz odpadu… atd. Podíval jsem se zoufale na kočku (já už zapomněl, jak se jmenuje, jmenovala – ach jo) a ta v pozici sfingy jen přivřela oči.

Já už ty postsynchrony (jak říkaj filmaři) nechci!! Vždyť se tu nedá skoro dýchat ani autopatii ze střevní nosodečky provádět. A větrat by bylo to poslední, co by situaci řešilo… V tom okamžení, v bodu nejvyšší skepse, náhle, odněkud z polí poměrně rychle přilétla moucha, taková ta kovově lesklá (lesklá a horká střela), zelenomodrá snad s jakby narudlými jiskérkami na tvářích… měď? Ne.

Kobalt? To nebude… Chrom? Mangan? Ba ne. Že by zinek? Zinek! Zinek!! Zinek to je! No a přistála mi vprostřed mého čela – kde si našla, mrcha, cíl (jako kdybych byl nějaká letadlová loďka). Teď už bych tu autopatii neudělal a neudělal. S cizím hovnem na třetím oku! Zuřivě jsem se ohnal rukou. A ta pozinkovaná prdelatá moucha jen popolezla a nechtěla se odlepit. A lezla mi nervózně po ksichtě, klidně i přes normální oko a já třepal rukama jak na lithiu a ona jen popolézala, jak měla ty nožky (a možná i obličej) od sraček. Sebral jsem veškerou občanskou odvahu a odpovědně a organizovaně (ó, ó…) vzal ruce do špetek a odtrhl jsem tu bestii a vyhodil ji do smradlavého zavlhlého vzduchu.

Vztekle mi zabzučela kolem uší a v divých, chaotických smyčkách zmizela do lánu – zatímco bezejmenná kočka setrvávala v buddhistickém klidu, navzdory mému dni H. Později, když jsem se již uklidnil a přijal přítomný okamžik (ó, ó, óm…), přivedla mi ukázat své kotě, asi šest týdnů staré. Vlastně mladé… Takže happy end, jak říkaj lidi, co se vyznaj.

Tomáš Lebenahrt