Co teď, doktore?

To věčné rozhodování… Jistě každý dobře zná. Lékaři (ale i třeba soudci nebo dispečeři) to mají holt víc na živo. Lékaři tzv. v terénu pak obzvláště a hlavně nemohou moc váhat a už vůbec ne dumat a filozofovat. Slangovým výrazem terén rozumějme první linii styku s pacientem, což je opět další (ještě blbější) označení situace.

A tím terénem je prostě vaše pracovna, tedy ordinace (také legrační označení) praktika nebo lékaře na urgentním příjmu či chirurgické ambulanci. Také rychlá sanitka je pro mnohé (něco o tom vskutku vím) tím místem rychlého rozhodování – a navíc to může pěkně drncat, do uší vyje siréna a v zatáčkách máte co dělat s vlastní stabilitou… Vezli jsme 14ti letého chlapce, který se při vyučování tak opil, že ztratil přímo v lavici vědomí. Sestra z něj rvala poblitou mikinu, zatímco jsem chystal infuzi. „Nůžky!“, nastavil jsem pravou ruku. Druhý den nám přišel jeho otec do střediska oznámit, že samozřejmě děkuje, ale že ta mikina byla celkem drahá… Ne každé rychlé rozhodnutí sklidí ovace. To je holt riziko povolání.

Jindy však může být takovým terénem volný prostor, tedy skutečný terén. Ulice, silnice, pole, louky, lesy či restaurace. Ani mrtvý člověk vás z této dramatické role vyvázat nemůže. Musíte rozhodnout (za prvé, že mrtvý opravdu je) a pak co dál… Policie, kriminálka, soudní lékař, pitva, jaký druh pitvy…? Jo, jo… může toho být nad hlavu. Sušená, napytlovaná koňská hovna nejvyšší jakosti. Prý je předčí už jen velbloudí, ale sežeňte je…

Ordinace celostní medicíny (pro úřady kancl, kde lidem radím, jak maj myslet a žít), není žádná úleva. Má to „jen“ hlubší rovinu. „Mám podstoupit operaci, pane doktore?“ „Mám jít na tu chemošku?“ „Mám se rozvést?“ „Co myslíte, doktore, uzdravím se?“ Prý taky sloní trus je výživný (říkaj na Srí Lance). Tak si to užívám a nejraději hnojím vlastním kompostem. Naučil jsem se řídit pocity. Jsou mnohem spolehlivějším vnitřním rádcem než racionalita. Ta je užitečná pro rozvažování co a jak v budoucnosti nebo případně pro analýzu věcí minulých, pokud se v tom tedy chceme rýpat. Pro přítomný okamžik je velícím důstojníkem pocit. I ten ovšem může být vyfutrován bohatými zkušenostmi.

Terének však může přijít za vámi domu, do kina, do divadla…kamkoliv. Kdysi jsem v jednom pražském divadle slyšel, jak paní v celkem slušivém kostýmku vyšla ještě před zvoněním před oponu a otázala se publika: „Je, prosím, mezi přítomnými lékař?“ Rozbušilo se mi srdce (mimo svůj terén jsem celkem normální občan) a pak jsem s úlevou viděl, jak se zdvihl plešatý pán v druhé řadě a sunul se k jevišti. Byl paní pak odveden ne do zákulisí, ale bočním východem na chodbu. Omdlela šatnářka… Brzy bylo slyšet sanitku a všichni tak mohli nerušeně sledovat představení…

Jednou takhle letím z turecké Antálie příjemně znaven sluncem, mořem a kalifornským bílým (nikdy si v letadle nedávám červený, protože ho maj spolehlivě studený jako to bílé) a někde na Balkánem se ozval hlas letušky: „Vážení cestující. Pokud je na palubě přítomen lékař, ať se, prosím, dostaví do prostoru před pilotní kabinou.“ Během opakované výzvy v angličtině jsem se nervózně rozhlížel po spolucestujících. Nikdo se nezvedal… Kde se, do prdele, fláká ten plešatý kolega? Tak jsem povstal a jdu dopředu. Tlustý chlápek hned za předním východem byl nápadně bledý, studeně opocený, těžce

dýchal a stěžoval si na tlak na prsou. Klasika… letuška mi poskytla fonendoskop a tak jsem alespoň mohl poslechnout jeho srdce a plíce. Odebral jsem rychle anamnézu (2x infarkt, bere ty a ty léky.) Taky tlakoměr mi byl k dispozici. Krevní tlak lehce zvýšený. „Nitroglycerin a kyslík“, řekl jsem letušce/sestřičce. Na nic jiného jsem se za daných podmínek nezmohl. A teď ten naléhavý dotaz: „Máme nouzově přistát v Budapešti nebo doletíme do Prahy?“ Dobrý co? Taky gunáno (nastřádaný ptačí trus) je prý vynikající výživa pro plodiny. Podíval jsem se na chlapíka a pak na děvče v slušivé uniformě. „Na Ruzyň. Tam ať je připravená sanita RLP…“

Zbytek cesty jsem seděl vedle svého pacienta z nebe a nebe jsem i prosil za šťastný konec. Konal se. Doletěli jsme, pánovi se udělalo lépe, zrůžověl a trochu jsme si povídali. O jeho starostech a jak pořád musí něco rozhodovat ve firmě… Předal jsem ho kolegům a zamířil s ostatními k pasové kontrole. Do Budapešti vyrazím někdy jindy a třeba si v nějaké vyhlášené csardě dám jó fekete káva.

Chcete vtip? V koncertní síni o přestávce vyleze lehce podnapilý chlápek na jeviště a volá do obecenstva: „Je zde mezi vámi nějaký lékař?“ Povstane rozpačitě starší muž ve tmavém obleku. „Doktore, ti hrajou, coo?“

Tomáš Lebenhart