Čirá radost

Staří chlapi, mistři mariáše, nám mladejm kdysi dávno občas moudře poradili. Když nevíš, co máš vynést, hoď na stůl trumfa. Já když nevím, kam na kole, jedu do Chudenic. Tak i dnes, 27. května v slunečném dopoledni, vyrazil jsem, kam mě táhne srdce - i žaludek…

Mistři duchovní nám říkaj, cesta je cíl… miluju tu cestu tam totiž. Projedu cyklostezkou Klatovy, jedu stále po cyklostezce do Dolan a pak už podél majestátních, zvlíštních kopců nad Polení směr ty Chudenice. Pan Jarošík, další duchovní mistr, mi jednou říkal: „Ty kopce tam u tý Poleně, to není jen ták. Tam je energie, panečku.“ a kulil oči. Taky pan Jakl, Chudenický rodák, cyklista a velký koumák, mi říkal: „Ty kopce tam, to je čirá magie….“ Další můj kamarád říká, že to je aspoň sto tisíc let stará pyramida a že jich je tam víc – i starších.

Teď odbočím o nějakých 60 let zpět. Stále mám kdesi v podvědomí první sen, který si pamatuji, Ještě jsem ani do školky nedocházel. Trval pár vteřin. Obraz. Energie. Vize. Pocit… jenž stále trvá. Pocit je silnější než myšlenka. Je opravdovější. Pocit JE realita. Obzvláště pak v tzv. snu. Děj, osoby a obsazení, režie, dramaturgie, dialogy i kostýmy – jsou většinou nepodstatné. To si nemyslím, ale mát takový pocit…

O co šlo? Jaká že to scéna se odehrála? Velmi jednoduchá: Šel jsem se svými rodiči na výlet, letní zelenou krajinou, zalitou září, nejen sluneční, těžko popsat pocit… Čirá radost, snad. Všude jen radost. Neviděl jsem tváře, ale cítil jsem, že to jsou moji rodiček. Tatínek s maminkou. Pomalu jsme pospolu šli loukou a vlevo se tyčil kopec, vyzařující věčný mír. Byly slyšet ptáčci a větřík vlnil vysokou trávu a přinášel teplo a radost, takovou, že to bylo až legrační. A já cítil, že se máme všichni rádi a patříme k sobě. Že jsme jedna energie – a to i s krajinou a živly… ve čtyřech letech… Jasně a napřímo jsem vnímal to, že mě oba mají rádi a že se navzájem mají rádi a že já mám rád je. A že o tom všichni víme a máme z toho radost. A že není důležité, kam jdeme, ale že jdeme. Spolu. Ten sen mě nabil. Naprogramoval. Pocítil jsem něco naprosto reálného a získal jistotu, že je svět dobré místo. Tato slova a věty jsou však chabým odvarem skutečného nesdělitelného pocitu.

No a zpět ke krajině pod Chudenicemi. Já se tam tudy něco najezdil jako začínající pediatr…Klatovy – Chudenice. Chudenice – Klatovy. A pak jsem tam vozil rodinu a doteď mě tam pořád něco táhne. A já si až dnes uvědomil, co už jsem dávno v hlouby pociťoval, že to je ten kopec, to místo ze snu. Zastavil jsem a čuměl. Nasával jsem energii. Cítil jsem radost. Úžas a důvěru. Tak, jak nás to učí mistři. Neztrácet čas filozofováním a bádáním nad smyslem života. Žít jej. Napřímo. Teď. Kdekoliv. Nechápat. Žasnout…

Zase odbočka. Poslední dobou vnímám, jistý druh mladých lidí, kterým pracovně říkám „Jakoby-lidé“. Oni maj takový verbální tik a stále opakují slovo JAKOBY. Jakoby nová generace… Tiky, včetně těch slovních nemilosrdně ukazují dle zákonů psychosomatiky na ústřední problém. Cítím, že tito lidé kloužou po povrchu bytí a podvědomě se obávají Života i přítomného okamžiku. V každé druhé či třetí větě řeknou jakoby. Je to dost nápadné. To slovo (jako každé jiné) vyjadřuje pocit, skutečnost. Zkouším si představit, že jakoby jedí třeba. Nějaké jakoby jídlo. To raději povandruji hladov krajem…

Nebo třeba sex… To ani nechci domýšlet. Není to tak dávno, co mi jedna mladá dáma sdělila: „Přijela jsem za váma jakby se štítnou žlázou…“. No a tak všelijak. Moderním světem vládne nepřirozenost.

Před dvěma dny, v pátek odpoledne mám doma v Újezdci pocit, že slyším nějaké divné zvuky. Ztišil jsem rádio a poslouchám. Pak vyjdu ven a nevěřím svým uším. Pohltí mne amplionový zvuk jakýchsi famfár, tak jak si jej pamatuji z dětství z jihočeských vesnic, kam jsem jezdíval na prázdniny. Pak to spolehlivě zakřaplalo a ozval se mladý ženský hlas. V podstatě bylo hlášeno, že v sobotu bude v nedaleké větší vsi (Mochtíně) akce dobrovolných hasičů a pak fotbalový zápas. A nějaké to občerstvení, a že jsou všici srdečně zváni. To, co mne ale zaujalo, byl ten stále stejný styl hlášení. Paní pronášela s důležitostí vyhlašení stanného práva či rovnou války každé slovo zvlášť. VÁŽENÍ… neuvěřitelně dlouhá pauza – SPOLUOBČANÉ. Ještě delší pauza. ZÍTRA… opět zoufalá pauza – SE OD 14 HODIN.. já se snad nedočkám – BUDE KONAT… atd. Na závěr samozřejmě: KONEC (pět vteřin ticho) HLÁŠENÍ. A zase trádadadadáááá… Neuvěřitelné. Cimrman žije!

Další pozoruhodnosti můžeme slyšeti v rozhlase či televizi. Třeba ti hasiči. Normálně hasič řekne, že v hospodě hořelo. V tv oznámí, že „došlo k zahoření v objektu pohostinství.“ Nedávno jsem slyšel ve zprávách, že se v nějaké obci voda vylila z potočiště! Ne z potoka. Meteorolog nás informuje, že zítra bude zvýšená možnost bouřkové činnosti. A to nemluvím o mlžení politiků…

Opouštím pošumavský Blaník a šlapu vzhůru k Chudenicům. Cíl je rozhledna Na Bolfánku, jejíž gotická věžička (tak připomínající věž klatovskou) je mi majákem. No, na rovinu: Jedu tam do hospody, pod tou rozhlednou. Ta je totiž móc nóbl a já si tam vždy tak pochutnám. Já se do těch Ch. vlastně jezdím napápnout. Ale, udělejte mi, prosím, malou službičku. Moc to nikde zbytečně nerozšiřujte. Hlavně ne na Chudenicku. Hmm, slovo rozšiřovat se mi docela líbí… Pan majitel, tak trochu podobný Johnu Lennonovi, jest známou klatovskou renesanční osobností a kolem něj se utvořila parta moc fajn mladejch lidí, co všecho dělaj srdcem a tedy dobře. To si rozhodně to místo nenechte ujít, pokud se náhodou budete vyskytovat na Klatovsku. Tam jsou teda atrakce… je to místo magické.

Uspokojen téměř všemi směry, spouštím se kolmo (tedy na kole) opět dolů do krajiny ku Klatovom. Nad obzorem se vytváří kupovitá oblačnost… Jak říkali strejdové a tety v jižních Čechách, rostou hrady, mušíme skovat seno. Tak šlapu, až se ze mě kouří. Mám radost z výletu a taky že mi to pořád šlape. Zítra mi bude 64. Ne 46… Já teď vážně nevim… Nejsem ten numerolog. Maximálně numero, to připouštim. A v Klatovech mám pocit, jakoby mě bolela prdel. Asi je to tím, že mám jakoby dost tvrdý sedlo… Doma si dám jakoby dobrý kolumbijský kafe a jakoby se i osprchuju. A bude to.

Tomáš Lebenhart