Chudenice

Moje první doktorská štace po vojně, konala se (jak už asi víte) ve Švihově na Klatovsku. Ovšem to je jen áá.. jednalo se o klasický dvojobvod, takaže béé byly Chudenice, další vesnička středisková. Svojí milou sestřičku ve Švihově jsem se dost natrápil (žádný strach, stále žijeJ.)Tu chudenickou taktéž, zas jiným způsobem, aby jí to nebylo snad líto... například jsem Chudenice, kde se narodila a jako hrdá patriotka žila, přejmenoval na Chudákovice a tvrdošíjně jsem předstíral, že si to fakt nemohu pořádně zapamatovat… No nezabili byste mě…? Však přežil jsem to, ona taky… básničky jsem jí skládal, kydž jsme v ordinaci neměli do čeho píchnout, radila mi na jakou ženskou si mám dávat pozor, že tadle je na prachy, jiná zas že má tátu rapla, že když se napije sahá hned po sekeře, atd… Prostě jsme spolu drbali o 106… Opět ten starej známej příznak vesnický sestřička, která musí svýho doktůrka ochraňovat před nástrahami života v divočině… Jednou, to se ještě točilo kličkou od telefonu a čekalo se až to milostivě vezmou na poště, abych mohl poprosit, že chci mluvit s nemocnicí v Klatovech, tam zas paní ve vrátnici to když tak vzala a já moh vyblekotat, že potřebuju do Chudákovic (Ježiš, sorry, do Chudenic) sanitu, že se mi tu někdo odporoučel a nevypadá dobře… no, řekněte, úplná idylka… a tak jednou mi říká ta chudákovická sestřička: „Doktore, musím zavolat pani tu a tu, aby přišla s malým na roční prohlídku.“ Čekal jsem, že začne zběsile točit kličkou černého aparátku a ona místo toho otevřela okno dokořán, vyklonila se trochu doleva a zařvala z plných plic: „Mariééé!“ No a za chvíli se kousek dál v ulici otevřelo okno u chaloupky a Marie zařvala: „Cóó?“ Tak takhle se tenkrát v Chudákovicích taky dalo „volat“…no, idyla, co?
2. července 16 jsem si po čase zase připomněl místa činu, tentokrát s Juanitou, s kterou jsem kdysi prožil kousek mýho rozvernýho života a čas od času se vemem kamarádsky za ručičky a vyrazíme na nějaký výlet, což ona miluje… hlavně hrady, zámky, kostelíky, energetická místečka a přírodu… A ona mi vypráví, jak žije pořád na hraně, jak se musí o všechny postarat, jak na ní u nás i v Německu pořád čuměj a nevěděj kam s ní, a že se odstěhuje na Novej Zéland, že sou tam fajn lidi a příroda a je to dostatečně daleko od Evropy, která ji celkem výrazně zklamala… už se začla učiti jazyku anglickému, neboť to myslí vážně. Tak jsme to vzali prozatím do Chudenic…

Nebudu nudit všemi atrakcemi této pozoruhodné vsi. Můžete udělat prostě kuk do googlu. Klička u telefonu a Gogol… jak ten čas letí..a kam?? Víte, co znamená slovo Googl? Číslo s miliónem nul… Začali jsme v Americké zahradě, kde rostou až dvousetleté pozoruhodné stromy, obři s roztodivnými listy a tvary větvoví… dovezené z celého tehdy dostupného světa.. nádherné, velebné energie, říkal jsem Juanitě, že se stromy si lze povídat, což ona dobře ví… ale nechala mě pokorně jí to všechno „vysvětlit“… pak jsem to nabrali do kopce lesem k rozhledně a přírodním amfiteátrem, kde po letních večerech hrajou Rusalku.. a opravdu magické energie na každém kroku. Jua byla ve svém živlu, já to tušil, a dost si to užívala. To jí ovšem nikterak nebránilo, aby občas nenatáhla paži s tyčkou s mobilem a fotila si vše, co jí bralo… Až jsem si se svým foťáčkem v pouzdérku připadal trochu neandrtálsky, ale to mě nijak neruší… Juanita ač pevně zakotvena ve světě energií a spirituality, udržuje krok s technickým pokrokem… jako třeba pan Dalajláma. A tak tam vážně kráčela s tím bidýlkem a občas k údivu jiných turistů pronesla pomalu: I am a girl. You are a boy… I am happy!

Stará rozhledna, kaple opět s energií hloubky Vesmíru – což není u kaplí až tak běžné, myslím… Poobědvali jsme hustou (i chuťově) dýňovou polévku s kokosovým mlékem a koriandrem a vydali se

opět lesem jiným směrem, bez plánu – a tu jsme se ocitli v nádherné dlouhé áleji se zralými třešněmi a nezralými vlašáky. „Za měsíc budem mít ruce hnědý po lokty“, oznámila Jua… ted jsme si užívali třešní. „Cherries!“, poučil jsem otcovsky Juanitu… Došli jsme do Chu. (Chudenice, Chunaita… to mi došlo až teď..). Ve malé vísce Lučice jsme narazili na nejstarší chaloupku v Čechách…těch „ch“ je čím dál víc… cha, cha..:) Byla normálně obydlená… tak jsme se žinýrovali tam klepat a vyptávat se… Možná, že by se nás trochu polekali, takových snědých osob… Když jsme kráčeli s baťůžky Chudenicemi, zažíval jsem syndrom neviditelného… ten celkem znám. Máte-li po svém boku atraktivní ženu… nikdo vás prostě neobdaří pohledem. Ale byl jsem rád, že mě nikdo nevidí a tedy ani nepoznává…

Po cestě zpět do Klatov, zastavili jsme u silnice mezi zvláštními kopci, jakoby z jiné planety, vyzařující mocnou energii. Dokonce tam někdo vtyčil velký dřevěný kříž a vysel lilium tygrinum, lilie tygrované, jejichž homeopatická podoba je jedním z nejzajímavějších konstitučních léků… Nevinnost a panenství bělostné lilie s energií dravé šelmy, snoubí se v jedné osobě…

Ještě poeticko-homeopatický dovětek:

Jak jsme tak zírali na ty divný kopečky, držíce se za ty ručičky, Juanita mi skoro duchem nepřítomně povídá: „Víš, co bych chtěla, Tomínku?“ „Ne“, odtušil jsem přihlouple, nenaladěn na její vlnu. Pár vteřin po její odpovědi jsem si uvědomil, že jsem to věděl… „Být ptákem.“

Existuje spousta konstitučních homeopatických prostředků z ptáků… mám to konec konců „rozečtený“… Pojítkem všech těchto homeopatik je touha po svobodě a starost o potomstvo. Tak mám velký úkol zjistit, o jakéhože ptáčka se jedná…

Své vyprávění z výletu ilustruji pár fotografiemi bez dalších zbytečných komentářů.

Hezké léto všem, Tomáš Lebenhart