Chleba

Když opouštím ordinaci ve Starých Hradech, ještě než se u Poděbrad napojím na D11, nemohu jinak než projet obcí Senice. Na jejím samém konci je malá samoška s matoucím nápisem MOTOREST. Pár set metrů před ní je nepřehlédnutelný nápis: TEPLÝ CHLÉB. Pro mě osobně, v neděli odpoledne, rajcovnější než nový billboard THE ROLLING STONES – NO FILTER…

Tak tam dnes zastavím, jako vždy jednou za měsíc a vletim dovnitř, jen tak v mikině, s peněženkou na prdeli. Tam právě velice prsatá padesátnice vykládá skutečně ještě mírně teplé a neskutečně vypečené chleby do regálu. Na stisk měkké, poddajné a při tom pružné… skoro erotická záležitost. S uctivým metrovým odstupem jsem ten mánesovský výjev rozrušeně sledoval. Pak jsem jeden ten pecen uchopil do mikrotenového sáčku a nesu si ho k pokladně. Za ní stolí další, prsatá žena, jak v tomto kraji zvykem, modrooká, tak sotva třicet, možná dcerka… „Taky tu krájíte, v tom vašem kraji?“, ptám se. Nějak jsem jí asi trochu vykolejil, nebo co (to je mý hobby, občas vykolejovat… ale nikde to moc neříkejte, hlavně ne na Poděbradsku).

„Krájíme tu“, povídá bezelstně to pohledné děvče s nepřehlédnutelným ruměncem v tvářích. A čeká s upřeným zrakem, co bude dál… „Tak se do toho pusťte“, vyzívám ji jak u Cimrmanů. Popadla velký nůž a rázně řízla. A pak že bezbranná… „Úžasný…“, poznamenal jsem. Trochu více zčervenala a kapku rozhozena se mě ptá: „Chcete obě ty půlky?“ Jak roztomilá otázka… Já se hned chytil, trochu se přes ten pult předklonil a říkám tiše: „Mluvíte o tom chlebu, paní?“ Další příliv krve do lící… „Ano…“ „Stačí mi jedna… víte, já jsem doma sám“, svěřuji se šeptem. „Většinou…“, dodávám tajemně a platím. „Tak za měsíc – si vemu tu druhou… až zas budu projíždět vašim krajem…“ Usmívá se ještě přes skleněnou výlohu. Trocha té romantiky v té bramborové březnové krajině…

Chléb je vynikající - jak vzácný úkaz. Tak zase za měsíc… to bude možná i mazanec.

Tomáš Lebenhart