Chania

Aneb – ohlédnutí za Krétou. No ještě mi to nějak nedá… Kréta je jedna z mých srdečních záležitostí.

V červenci 1977, uprostřed studií medicíny a socializmu, stal se malý zázrak. Na několikátý pokus, obdržel jsem tzv. dolarový příslib. To v praxi znamenalo, že vám Československá socialistická republika povolila vyjet do západní, kapitalistické země. A k tomu jste legálně od státní banky odkoupili 220 amerických dolarů (na měsíc), abyste tam nemuseli žebrat. A tak jsem si v Praze sedl na vlak (lepší výraz bude – sedl do vlaku) a přes Bělehrad jsem se balkánským poloostrovem pomalu přesunul do řecké Soluně (Thessaloniki). Vždy mě to táhlo na jih. Ne na západ – na jih. Platí to stále.

Pak jsem cestoval stopem, občas vláčkem jako černý pasažér (když přišel průvodčí, vykopl mě na první zastávce – takhle jsem se jednou díky osudu dostal Théb, či do zapadákova jménem Larisa – odkud pocházejí ty deky) např.). Vandroval jsem s baťohem po městech a vesničkách i památkách a posunoval se na cik cak do Athén… a po cestách jsem si dával caciki se feta pirohy. Přespával jsem venku, pod stromy či mosty. Jednou, zmožen v noci retsinou, ulehl jsem pod strom. Ráno mne probudili lidé, spěchající do práce. Ustlal jsem si ve veřejném parku. Jindy se probudím a koukám na velkou zlatou broskev asi metr nad mým obličejem. Pak se přištrachal kníratý majitel sadu s holí… Potkával mnoho jiných čundráků (a čundraček) z různých koutů Evropy. Pojídal ovoce, chléb, sýr, kefír, vodu pil. Večer pak lahodnou retsinu. Vše bylo velmi levné a chutné. Byl jsem, pochopitelně jako u vytržení.

Když jsem se nasytil athénským životem, včetně kůzlečího či chobotnicového stifada, mousaki, souvlaki či baklavy, sedl si na náměstí Synthaxa (sjednocení) do jakéhosi metra (taky řecké slovo) a přesunul se, chvílemi pod zemí, chvílemi nad zemí (jak v Bronxu) do slavného přístavu Pireus. Tam jsem se stovkami dalších mladých turistů napochodoval do lodě, do které najížděla auta včetně kamiónů – opět celý paf ze všeho. (Že se to nepotopí…) Slunce zapadalo a teplota se držela kolem 30.

Zatímco v podpalubních prostorách se lidé ukládali ve svých autech či na lavicích ke spánku, na horní palubě se pomalu rozjížděl celonoční mezinárodní mejdan. Někdo stavěl stany, mladí lidé se celkem neformálně seznamovali a sesedávali do skupinek. Horkou egejskou nocí se nesly písně a zvonivé zvuky kytar. Povětšinou se pilo pivo z plechovek a jedly pirohy z papírů. A tak jsem mířil stále k jihu, k ostrovu Kréta. K ránu zmožen pivem, dojmy i nocí samotnou, vytuhl jsem u přímo u paty obrovského komínu. Před šestou všechny pospávající pasažéry s trhnutím probudil mohutný dutý zvuk lodní sirény (opět řecké slovo). Mžourám do vycházejícího slunce a vidím, že náš kolos (další řecké slovo) míří čumákem do přístavu ve městě Chania na severozápadě ostrova. Kotvíme a vše se hrne ven… jako by kolos zvracel (řecky emesis). Když státní banka emituje nové peníze, taky je v podstatě zvrací… Začíná den, začíná můj týdne na Krétě…

Byl jsem silně emočně naladěn – ani pořádně nedovedu vysvětlit proč. Po bouřlivé noci, vcházím do ulic města a s nějakými padesáti dolary v ušmudlané kapse, pociťuji nesmírnou svobodu. Nemám plán. Plán byl Kréta, cca 5-7 dní. Kréta je veliká… Kam půjdu, co budu dělat? Někdo by z toho scénáře měl možná hrůzu, já tenkrát příjemné mravenčení. Vsup na pevninu do Chanie mně tak poznamenal, že jsem o šest let později, když byl na cestě můj první potomek, přemlouval svou ženu, aby se, pokud

to bude dcera, jmenovala CHANIA. Už si na mě stěžovala dokonce i svým různým známým po klatovských úřadech a zdravotnických zařízeních. Je to blázen – říkaly si ženské v Klatovech. Pediatr a takhle se, chudák, scvokne. To s ním nemáte asi jednoduchý, že. Musíte ho, paní, nějak usměrnit, dyk ho všude znaj… tyhle případy potřebujou pevnou ruku, atd. Situace nebyla úplně legrační, protože jsem takové věci měl v genech. Můj dědeček pojmenoval (a to za již za první republiky) své dvě dcery Jitřenka (moje maminka) a Něha (moje teta). Mno – a pak se narodil Jakub… Na jeho jménu jsme se hladce shodli. Pak Tomáš, opět shoda. Pak už nikdo… A možná, že už jsem se o tom někde zmínil, nevím teď, ale na tento svět mne přivedla (na pražském ostrově Štvanice) porodní asistentka jménem Jitřenka Lapáčková. Narodila se ve stejný den, jako moje matka – 2. 2. 1929. Její otecko musel být podobný cvok jako můj renesanční děda. Obě Jitřenky se do té chvíle neznaly…

Ale zpět na rozpálený skalnatý ostrov. Tak šup, šup, někde na snídani… často jen chléb s olejem a kafíčko – za dolar a ještě se usmívali. Několikrát se stalo, že mávali rukama a nic nechtěli. Tak jsem prolezl Chaniii a vyrazil na silnici, která podél severního pobřeží spojovala velká krétská města. Rethymno (Retymon) a pak Iraklio (Herakloin). Frčel jsem s různými týpky na východ… a vyslechl si desítky příběhů. Musím poznamenat, že mnoho mladých Řeků, s kterými jsem dal řeč, smýšlelo komunistickým způsobem. Tak jsem se jim snažil vysvětlit, že se tu maj dobře i bez toho. Je pravda, že tomu moc nevěřili… Po dvou dnech jsem byl severu a velkých měst syt a (představte si to) opět mne to táhlo na jih. A tak jsem se z Heraklionu vydal úzkými silnicemi přes hory napříč středem ostrova na jeho jižní pobřeží. Několikrát jsem stopnul i člověka s oslem – a popojel na tomto hebkém, nekonečně odevzdaném zvířeti.

A tak jsem se ocitnul opět u moře, v zátoce Messaras kolpos v městečku Agia Galini. Pro glosaře (glosa, řecky jazyk), kolpos není jen záliv či zátoka, ale i ženský genitál. Totéž, co latinsky vagina. Byly jste už někdy na kolposkopickém vyšetření, ne? Bác! Opět na jih…lezl jsem po žlutých kamenech jak horská koza a přecházel vyschlá koryta potoků. Dorazil jsem do dalšího městečka Tympaki, pak Kalamaki a když jsem již padal vedrem a žízní, jako trosečník, ocitl jsem se v městečku MATALA. Tehdy to byla spíše vesnice. Myslím, že tam byly dvě taverny a jeden penzion. Přírodní písčité pláže, kde se k večeru scházeli divoce vyhlížející Řekové a svobodomyslná mládež ze západní Evropy. Američtí hippies měli svou jižní Kalifornii, Mexiko a Indii, Evropané objevili Matalu… v roce 1977 jsem se tam nachomítl… a bylo to moc fajn. Měl jsem pak doma co vyprávět.

Happy 3 days! Lovily se rybky, na pláži planuly ohně, šířily se úchvatné vůně a retsina se pila přímo ze soudků. Pak jsem musel zdvihnout kotvy a nevyplout ovšem opět na jih (k Libyi), nýbrž zpět na loď do Pireu, pak Athény a Soluň. Zpět do své socialistické vlasti. V Athénách již jen s pár dolary a lístkem na vlak do Prahy žil jsem prakticky s místními bezdomovci. Pak ale přišla malá (no…velká) odměna za tu dřinu a odříkání. Potkal jsem dvě studentky medicíny ze Stockholmu. Dali jsme řeč, odvedly mne do hotelu, kde jsem si dopřál dlouhou teplou sprchu a tři dny a noci jsem byl jejich hostem. Toto povídání, jak jste si jistě všimli, má spíše geograficko-gastronomický ráz (řecká slůvka) – nikoliv tedy erotický (opět dominuje řečtina s bohem Erosem), tak se v tomto okamžiku již můžeme klidně rozloučit. Hlavní je, že jsem dorazil v pořádku na Praha – Střed (nynější Masaryčku) a nezklamal jsem rodiče, pana děkana na fakultě ani soudruhy z vnitra a opět řádně usedl do poslucháren lékařské fakulty Univerzity Karlovi.

Letos na jaře mluvím v Praze s Davidem, mým bratrancem a on mi vypráví, jak opakovaně v druhé půlce října jezdí odpočívat do Mataly… „Počkej, Matala, to mi něco říká…“ A tak jsem se po 40 letech

sebral a dopřál si týden v místě, které v mém srdci nějak uvízlo… Co dodat? Asi jen to, že se Matala velmi rozrostla, ale její duch zůstal! Pokud ke mně někdy ještě zabrousí nějaké kočička, dostane jméno Matala.

Tomáš Lebenhart