Běžící vlk

Je sobota, první říjnový den, poslední teplý den… Probouzím se a chvilku koketuji s myšlenkou, že dnešek zasvětím půstu. Kolem osmé ráno vznešená myšlenka vazala za své. Vzpomněl jsem si, že mám v lednici domácí borůvkový koláč… Dopoledne trochu práce na zahradě (asi už letos naposledy) a před polednem rozhodnut poobědvat v Klatovech. Stejně tam musím pro pár věcí. Už docela vyhládlý parkuji na náměstí a skoro běžím do Ambrozie. Před zavřeným vchodem (nejsmutnější pohled je na zavřenou hospodu) zjišťuji, že v sobotu otvírají až večer. Co je to za zběsilý nápad?? No nic, popoběhnu za dva rohy k restauraci U katakomb. Tam útulno, sedám poblíž výčepu, koukám na menu. Dnes akce řízečky. Ó ká. Volím telecí a hned o svém radostném rozhodnutí informuji děvče s propiskou. Pomalu půlka hlavy vyholená, ale může si to celkem dovolit, je dost pěkná, atraktivní. „Copa k pití?“, ptá se po klatovsku. Vím, že tam tankujou slušný pivka. Bavím se s ní v jejím stylu. Vysvětluje mi, jaký maj a jak chutnaj. Odběhne, ale za půl minuty je zpět. „No, víte, bude to asi chvilku trvat“, houpe všelijak pažemi a ohlíží se ke kuchyni. „Máme tu akci, víte…“ „Jakpa třeba?“ „No, máme tu dost lidí z Bavorska, autobus…“ Ztrácím trpělivost a smysl pro humor. Krunčí mi v žaludku. „Řekněte číslo!“ Nafukuje buclaté tváře, zdvihá pravé i nepravé obočí. „No, hoďku…“ Vstávám. „Tak du jinam. To bych tu zatím chcíp hlady.“ „No, jasně, já vim… tak jindy.“ Podívám se jí zblízka do šedých očí. „Takhle mně namotivovat…“ a zahrozil jsem fotrovsky ukazovákem.
Sedám do auta a jedu do jiné části roztomilých sobotních Klatov. Hladový vlk za volantem, levé okénko stažené, větřím… Mířím Ke lvu. Vlk míří ke lvuJ. Parkuju před hospodou a ještě z auta čtu cedulku: DNES UZAVŘENÁ SOLEČNOST. Do pr.., říkám si. Začínám se bát o život. Když už jsem na domažlickém konci Klatov, rozjíždím se na Domažlice. Asi kilák je při silnici slavná Country hospoda. Taková vyhlášená stejkárna. Hrajou si tak trochu na Texas, ale docela jim to de. Gastronomicky (i sexuálně) neuspokojený, stačim mezi poli zařadit i pětku. Před dvěma dny jsem napsal zamyšlení s názvem SATISFACTION. Váhám, jestli ho mám zveřejnit… V jistém směru tak trochu na hraně… uvidíme. To jsem ještě nevěděl, že toto téma dnes tak trochu naplním… Na parkovišti vidím přehlídku silných motorek plus sportovních autíček. Vletim lítačkama do saloonu, udělám otočku na patě a zase vylítnu ven. Nabito. Z uštvanýho pohledu servírky čtu: NESTÍHÁME!

Zpět ve voze. Kam teď? Vzpomněl jsem si na jednu hospodu poblíž toho uzavřenýho Lva. Milosrdně vynechám název. (Vzpomněl jsem si na svého milého bratrance, toho, který říká Kvidla místo Kvilda, jak jednou slintal a běhal po Praze a vletěl ke Švejkovi. Tam mu oznámili, že má smůlu, že tam maj výpravu. On je pohotově ubezpečil, že umí chlastat jak celá výprava a tak ho tam pustili…) Vylezu z auta a konečně usednu k volnému stolu na zahrádce, hostů pomálu, paní hned u mě. Můj základní instinkt fatálně selhal. Prázdný žaludek jej přehlušil. Z pěti českých tutovek rychle vybírám kachničku. Za chvíli ji mám na stole. Děs. Ubohost. Seškvařená vespod gumová kůže, zatuchlé maso, sražená krev, kosti, kosti, kostičky.. okoralý bramborový knedlíky, bledé, řídké nasládlé zelíčko. Nechci dělat scénu a tak jím… v půlce jsem to vzdal. „Bylo to v pořádkuuuu?“, zpívá bezmyšlenkovitě paní. „Nebylo,“ říkám suše a odcházím k autu. Je mi blbě a mám vztek. Doma zjišťuju, že NEMÁM Nux Vomica. To bylo jasně indikováno. OK, tak to by bylo. Není každý den posvícení… A tak jsem zjistil, že jsem si pokydal tou českou mastnotou své nejoblíbenější kraťasy s nápisem PACIFIK.

Příště, až se laskavě probudím s myšlenkou na půstík, budu asi obezřetnější… neboť moji andělé to se mnou myslí, jak se zdá velmi dobře.

Tomáš Lebenhart