Arogance a pokora

Vážení a milí, dovoluji si úvodem jisté arogantní prohlášení: Většina z vás, kteří i přes to, že je z textu možná rozbolí hlava, prokousají se až k jeho závěru, máte v těchto základních pojmech dosti nejasnosti. Měl jsem i já, dokud jsem neprostudoval genový klíč s číslem 31 z knihy Genové klíče (Richard Rudd).

Nuže… začnu poněkud zeširoka, ať ten případný bolehlav (nebo aspoň kroucení hlavou) stojí za to. Vše je hra, jak asi víte a já si teď trochu pohrávám s arogancí (a s vámi), v naději, že mi pokorně odpustíte a společně si tyto dvě proti sobě stojící energie procítíte – a možná i pochopíte. Ano jeda se s druhou neslučuje – a přesto spolu tančí v kosmické Hře… ony prostě jeden bez druhého snad nemohou být.

Na Velké Cestě Člověk prochází duchovním vývojem. Pro to jsme hlavně opakovaně zde, ve hmotě, že. Tento vývoj není plynulý či plíživý (ani evoluce není), nýbrž jsou patrné určité posuny Shifts) či přímo skoky (jumps). Musí se nahromadit určité podmínky – jak lidské, tak ty shora. Zde bych rád na okraj zmínil velmi rozšířený blud lidstva, i toho, které se považuje za duchovní, že Bůj či Osud nebo Dobro je tam – a ukazují při tom prstem (ukazováčkem) k nebi, tedy vzhůru. Je to až legrační, neboť ve stejnou chvíli náš protinožec z Austrálie udělá totéž zcela opačným směrem. A Asiat bude ukazovat ve stejnou chvíli někam stranou, dle toho kde se na planetě nachází. Můžete si klidně představit, že skok do otevřené Boží náruče… takže hups někam dolů, atd. Když už jsme u toho, tak na dotaz, kde je budoucnost, automaticky ukážeme dopředu. Rus, zejména Sibiřan ovšem ukáže dozadu, tam kde my si (arogantně) představujeme minulost. A třeba Číňan ukáže budoucnost směrem vzhůru a minulost dolů. A když si ještě uvědomíme, že žádný z těch pojmů vlastně neexistuje, tak to už jdeme opravdu do kolen, jak se u nás trefně říká. A možná, že třeba Arabové či Mongolové říkaj v této situaci, že jsou na břicho nebo na prdel, co my víme…

Trochu tu Cestu zjednoduším, omlouvám se (projev falešné pokory, čili opět aroganceJ. Ta omluva, myslím… Když se člověk vyhrabe z nejhrubších vibrací, začne se zajímat o druhé a ev. jim pomáhat. Začne chápat, že se pohybuje mezi frekvencemi Dobra a Zla. Pak se začne vymezovat vůči Zlu postupně ve všech jeho podobách. Na úrovni činů, slov a nakonec i pouhých myšlenek. Jde tedy zpětným chodem ke zdroji. Někdo ovšem, pod vlivem nějakého Mistra či učení rovnou od těch myšlenek. Pak na zlé činy ani dojít nemůže. Jednoho krásného požehnaného dne učiní velký skok do frekvence svého srdce. Tento skok je nevratným úmyslným počinem. To není, jako když skočíte do vody, z které zase vylezete… Tam už není návratu. Pak může přijít osvícení, to už je projev Milosti. V buddhistickém prostředí tento skok nazýváme Siddhi. Ale pozor. I v tomto stavu mysli je s námi pořád zbytek Ega. Osvícený člověk si uvědomuje své osvícení a také to, že ti ostatní osvíceni zatím nejsou… A teprve, když tento takřka svatý stav v klidu a lásce odmítnete… tak přichází POKORA!

Do té doby si na ni můžeme jen hrát. Což je vůči okolí i sobě dost arogantní, řekl bych. Arogance má základní dvě formy. Zjevnou – to známe, s tím se zabývat nemusíme (opět můj projev arogance). A pak ta skrytá forma. Taje nebezpečnější, jelikož se zahaluje hávem pokory. Takový člověk se (velmi arogantně) podsouvá, či tlačí pod vás! Může se u toho dokonce hrbit. Jak rád bych teď uvedl slavné příklady, jak to (poněkud arogantně) činím při vykreslování homeopatických konstitučních typů. Ale zde se obleču do slušivého oblečku pokory a povznesu se… Milí čtenáři, úmyslně ladím text rafinovaně arogantním stylem, aby jste tu, mnohdy nepostřehnutelnou energii, postřehli a pocítili.

Teď už to řeknu na rovinu a na tvrdo: Pokud budete žít v pandemicky rozšířeném bludu, že jste odděleni od jednoty lidstva a od jeho Tvůrce frekvence arogance bude součástí vašeho spektra a života. Pokud si to uvědomíte a laskavě to přijmete, učinili jste první krok k pokoře. Skutečná Pokora začíná ztrátou identity! A to je velmi obtížný posun! Skok do neznáma. Další nedorozumění spočívá v tom, že jsme přesvědčeni, že pokora souvisí s chováním člověka. Pokorný člověk se neumí nijak chovat. On jej JE. A vůbec nic neřeší. Ani že je nebo není pokorný a ani to, že někdo je nebo není arogantní. Toto vše jde mimo. Nemá žádné zájmy a o nic se nesnaží. Dovedete si, vážení, asi představiti, jak takový člověk přímo sere ty nepokorné, co arogantně (skrytě či zjevně něco chtějí), chtějí soupeřit a ke své hrůze zjišťují, že není s kým. Vzácní lidé v plné Pokoře nemají nic za potřebí. Oni ani nepotřebují ani morálku! Neprosí, neděkují. A konají vždy správně. Pokora je vlastně vůbec nezajímá. Ta pradoxně zajímá hlavně aroganci, protože se snaží být v pokoře. Pokorní představují pro běžné lidi Neexistenci. Tedy stav, ze kterého vše povstalo.

Přirovnání: Energie je arogantní. Hmota je pokorná. Oba principy se tedy potřebují. Muž je arogantní, žena je pokorná – výsledek Život, příchod nového človíčka na jeviště světa. A teď, aby vás  ta hlava konečně rozbolela, (vím, že jsem arogantní jako prase, ale přitom se vám všem uctivě klaním) další paradox: POKORA vychází ze skutečnosti, že nemůže udělat nikdy nic špatně! A tato energie je pro ty, co o pokoru arogantně usiluji doslova knockoutem. Tedy ránou mezi oči. Arogantní lidi právě tento bohorovný postoj považují za vrchol arogance. Pokora si také uvědomuje, že nemůže nikoho na světě ovlivnit, natož změnit. Na rozdíl od arogance, která je přesvědčena o opaku…
    Už toho raději nechám… ušetřím vás dalších nekomfortních pocitů a úvah. Mám vás rád. Ano, i tato jednoduchá věta je projevem skryté arogance. Až sem jsem vás zatáhl. Myslete si, co chcete. Mě to nezajímá. Tato věta je považována za silně arogantní projev. A skutečně jím v nízkých frekvencích je! Na frekvenci Siddhi je to projev čisté pokory. Pokoru nezajímá, co si kdo o něm myslí. O kom vlastně?
Na konec praktická rada: silný kafíčko s Aspirinem. A nebo se jděte projít do přírody nebo proběhnou někam. Nebo sex… pokud jsou lidi. A na samotný konec spínám po buddhisticku ručky své, má hlava je pokorně skloněna a takto vás tedy prosím za odpouštění (upřímně), že jsem si tak zahrával… ale věřte, prosím, že jsem to dělal pro vás, abyste něco pocítili, prožili. Děkuji za pozornost (smích).