Apulia 2

Decentně předesílám, že následující text má lehce erotický nádech. Jsme stále ještě na jihu Itálie…
Nejhorší pro místní lidi (i pro mě) je to vstávání. Ale mají na to páky. Takové kapučínko po ránu, samá pěna, máte hned béžovýho knírka, kterej voní po skořici… k tomu měkoučký kroasánek s marmeládou - a hned máte důvod vstát. No a po siestě zase šmátráte po caffé macchiato, po té kouzelné mašince, co tak hezky syčí… nebo si ho necháte udělat v baru, jen se oblíznete, no a začnou vám zase proudit myšlenky.

Chodím večer po starém Gallipoli, to je nádhera. Uličky obsypané krámky, do noci otevřené. Samá hospůdka, bary, caffeterie, gelaterie, pannerie, trattorie, salumerie, pastiserie, pizzerie, profumerie, tabacchierie, macillerie… (u nás spíš ty galanterie, drogerie…), otevřený kostelíky, všude ruch, okna dokořán a tam chodí domácí, vykřikují, rozkládají rukama, vyklepávají do ulic ubrusy a deky. Děti provádí všechno možné, jen nespí. Kdo jde na kutě před půl nocí, je divnej brouček…

Jednou k večeru se v recepci škrábu za uchem a ptám se po připojení na internet. V penziónu signálu nět, z pizzerie naproti mi WIFI na balkónek nedosáhne, i když jsem heslo vyzvěděl… Slečna recepční má pro mě pochopení a posadí mě do recepce. „Žádnej problém, signore. Jenom dávejte klíče…" Bere si z chlaďáku Aperol, nalévá si půl sklenice oranžového nápoje a capo di receptione mizí za rohem. Tak sedím za pultíkem v penziónu uprostřed Apulie a vyřizuji si nejdůležitější maily. Sem tam někdo ze shora přijde, položí na pult klíče… "Grazie, bon giorno…" Když někdo přijde z venku, zase, "Ciao, Ciao", podávám správný klíč. Mám je přímo před nosem, pěkně seřazené na skobičkách s číslíčky. Bez problému, s úsměvem. Jsem opálenej, neholenej, celkem mi to prochází. Najednou se ale u vchodu zjeví jakýsi strýc se svou paní a slyším, jak si povídaj, jako že někde od Brna. (Taky tu bydlejó.) „Tre - cento - otto", vypraví ze sebe společnými silami. Sahám po klíči 308. „Tož, tady to máte", povídám s vážným ksichtem a podávám jim ten klíč. Oba ztuhli, vyvalili oči a strýc ke své paní: „Je toto možné?!" Tak jsem jim to musel vysvětlit, aby sa probrali, že? Ptám se, jak jim tu šmakuje, jelikož vidím, jak só vypasení. „My to máme zařízené jináč", povídá roba. „Máme na každý den tři krabičky od nás." Aha, vezou si dvacet krabiček s jídlem na tejden. „Ach, tak…" Chtělo se mi plakat, ale pak jsem si řek: Není to tvá starost, vole. A jsou i horší věci, co se lidem dějó… Vybavila se mi podobná situace: Asi před půl rokem, jsem seběhl v pauze mezi pacienty do lékárny a počal jsem razítkovat a podepisovat nějaká lejstra. Paní lékárnice mezi tím odběhla do zadu vyřídit telefon. A tak v bílých sandálech, bílých gatích (leč bez bílého pláště) čmárám za tárou ty svoje klikyháky, když vejde korpulentní dáma. A hned ke mně, a že by potřebovala na žlučník, jak jí to furt chytá, když něco sežere - ten Febo, Febo… „Febichol", říkám - ale to už mě přichází vysvobodit paní lékárnice. A tak jsem se jen nadech a taky lecos musel spolknout…

Před polednem odcházím z pláže a pozoruji malé vojenské letadlo, jak se rychle blíží z širého moře k městečku. Letí dost nízko, jak sršáň. Tu nad bělostnými budovami a zdmi prudce nabere směr kolmo vzhůru, motory burácí, pak se stočí do strany a padá a čoudí, pak zase vzhůru a dolů. Při tomto manévru (který jistě nebyl v letovém rozkazu) vykreslil ten taliánskej top gun pomocí hnědého kouře v blankytu velké, téměř dokonalé srdce. A ne naplacato, jak to bývá na těch air show, ale nastojato! Pěkná frajeřina. Mladí Italové rádi machrujou. Patrně šlo o grandiózní pozornost pro svou milovanou z Gallipoli. Před rokem se takhle „vytáhl" kapitán Sketino a položil největší italskou loď u malého ostrůvku na bok, když při riskantním manévru najel na útes. Utopilo se hodně lidí a Sketino (ta sketa) zdrhnul mezi prvními…

Italové zde, na jihu, jsou značně impozantní a mužní. Často nosí krátké uhlově černé plnovousy. Trochu připomínají Íránce. Jako by v tomto kraji perské války zanechaly svůj věčný otisk… Ženy mají často jakýsi ježibabí pohled. Některé už od puberty. Takové velké uhrančivé oči. Tmavé nebo zelené, to je fuk, ale ten pohled je silnej. V mnohých očích čtu záblesky šílenství… V jiných dětskou naivitu. V některých je záhadně propojeno obojí. Některé starší dámy jako ježibaby už přímo vypadají. JSOU to ježibaby. Bývají však elegantně oblečeny, mírně nahrbeny s hůlkou nebo bez ní, energicky rázují po chodnících, bystře se rozhlížejí, pokřikují a komandují. Jedna taková s namodralou frizúrou jela přes křižovatku v malém fiátku. Nahrbená nad volantem, oči u skla. Náklaďák jí nedal přednost (i když byl na hlavní) a babka zuřivě tloukla pěstí do klaksonu. Ale nakonec se na všechny strany docela mile usmála a pokynula přihlížejícím. (To jsem to, mladýmu, nandala, co?) Možná, že temperament zdejších lidí je mimo klimatu, dán přítomností mnoha činných sopek. Nahoře u Neapole Vesuvio, dole na Sicílii Etna a kolem Eboli, Stromboli, apod. Na vyprahlé zemi rostou olivovníky, ježaté palmy a placaté kaktusy. Mezi tím se mrskají různé ještěřice. Zem se tu jednou za dlouhý čas zatřese - a to strašlivě. Též zde vanou drsné větry. S těch známých Scirocco (teplý, vlhký, vše má tendenci zahnívat, kazit se, lidé se vztekají, mohou mít záněty. Nikdy v těchto dnech neoperovat, pokud nejde o život) a Tramontana, o které se zmiňuji, ve své knize Svlékl bílý plášť, v kapitole o depresi. Cituji slavného kolumbijského spisovatele Márqueze, jenž popisuje zhoubný vliv Tramontany na lidskou psychiku. Tento vytrvalý studený vítr přináší ochlazení a pročištění moře i vzduchu. Všechno se zdá být jako ze skla. Když v tichu ležíte v domě, vnímáte, ten neurotický neklid. Ozývá se slabé vrzání, praskání, občas někde bouchnou dveře… Svět kolem vás jemně vibruje. Pár dní jsem si ji docela užil. Tak divný sny už jsem dlouho neměl. Byl jsem po každý celej radostnej, když jsem procitnul… A, jen pro zajímavost, nedaleké město Taranto, dalo jméno tomu tvorečkovi s osmi chlupatými nožičkami. Tak takové energie utvářejí životní rámec Apulie. No, nenechali byste tu své srdce?

Scénky, které popisuji z balkónku v předchozím dílu, jsou pouhým zlomečkem zdejšího dění. Máte dvě možnosti, jak se s tím popasovat. Buďto vše s radostí příjmete, nebo se budete od rána do noci všemu divit a kroutit hlavou. Znáte to: Kdo se diví, je mu divno. A kdo si hoví… Proč jsem se, Madonna mia, nenarodil někde tady?!

27. 9. probíhá v historickém centru Gallipoli velká fiesta na počest rytmické hudby a tance z Taranta. Hudebníci se šamanskými pohledy neúnavně hrají a buší do bubnů, dav lidí od dětí po důchodce se pohybují v hypnotickém rytmu. Přijímám úžasnou, osvobozující energii… Pokud vás kousne tarantule, můžete se ocitnout v podobném stavu… více si možno přečíst v popisu homeopatického léku Tarantula Hispana - jedním z velkých prostředků na zvládnutí chorobného neklidu.

Cestou z k penzionu, něco po půlnoci, vidím, jak proti mně jde holka, přesně taková, jaké mě berou. Vybledlé džíny, pěkně vypnuté, modré tenisky naboso, černé krátké triko, taky celkem vypnuté, odhalující pevný hnědý podbřišek. Taková typka, co za celej život nemusí vzít do ruky šminky. Jde uvolněným krokem, jakoby zasněná. Taky jsem něco vypil, a tak se osměluji: „Ciao, bella. Jak ti říkají?" (Jen tak, pro jistotu. Co kdyby…) Zastavila se těsně přede mnou a zavrčela mi do obličeje: „PIRAŇA!" A vycenila zuby, vykulila oči a periferně jsem mohl po obou stranách své hlavy spatřit deset dlouhých nehtů v tygří pozici. „OK, já jsem Berlusconi", utrousím chabý vtip, cítím se jak totál a pokračuji v chůzi. Na tyhle baby prostě nemám. To si musím přiznat. Jsem snad nějakej gladiátor, nebo co?

Už v posteli tak trochu rozjímám, jak to tady vlastně s těma ženskejma funguje… Docházím k matné představě, že mají někde na těle dvě místečka - když se dotknete jednoho, spustíte vlnu energie směřující k bouřlivému orgasmu. A když sáhnete na to druhé, odpálíte ničivou hysterickou explozi. Problém je v tom, že nevíte, kde ty body jsou a který je který. Gladiátor teda nejsem a pyrotechnik už vůbec ne. Tak se pomaloučku propadám do spánku v požehnané samotě svého apartmánu…

PS: Ještě vám dlužím jeden drobnej poznatek. Předposlední den jsem zase nakupoval na rohu proviant a ten hubeňour zarostlej zase něco volá otevřenejma dveřma do kšeftu. „Lui e marito mio", oznamuje mi dračice. Aha! Tak, manželátko… „Lavora viccino…", duchaplně poznamenávám. Pracuje blízko… „Beze mě by PLAKAL", říká a namíří si špetky prstů k očím. „To chápu, to chápu", breptám. „A já ho TAKY chci vidět!", dodává chraplavě a zatřepe rukou v nepopsatelném gestu. Mám úplně jasno, kdo to u nich má v pažích (a proč je tak hubenej)…

Tak, čau!

Tomáš Lebenhart, už zase v Újezdci