A je to

Zdravím vás v čas velikonoční… Tak jsme dali s Jakubem hlavy dohromady a řekli jsme si, že si letos sami obarvíme vajíčka, kdyby náhodou přišly holky, nebo tak… Dostal jsem zásobu domácích vajec z Pačejova od jedněch milých lidí… kdysi jsem, v Pačívě, jak říkají místní) pracoval jako pediatr… Žádná chemie nám nesmí do baráku a tak jsme dali dohromady tři způsoby barvení - natural. Jak to dopadlo, můžete vidět na fotce. Vaření v červené řepě - to jsou ty, co vypadají jako pukavci. Červené přírodní barvivo prakticky skořápku nepolíbilo. Pak v kurkumě - to jsou ty nažloutlé a v cibulových šlupkách - ty vypadají snad nejhůře, flekaté nahnědlé, jako pokakané… Tak to dopadne, když hospodaří dva amatéři. Soudruzi z NDR patrně někde udělali chybu… Možná, ten ocet, co jsme přidali… Ale máme to přírodní a klidně můžem schroupat i ty skořápky. Vařil to Kuba, já jsem jen dosíral - pardon, chci říct, že jako dozor… Chci vás - hlavně ženské, trochu rozesmát v tento sváteční čas. Pokud nám, milé dámy, soudruhům z Újezdce, poradíte, budeme jenom rádi. No, a když už jsem v těch trapasech, tak pro vás mám další tři z mého veselého života.

Trapas cyklistický. V létě o víkendech rád podnikám cyklo výlety po Šumavě i po okolí své milé vísky. Tak jsem v jednu letní slunečnou sobotu vyrazil k lesnatým obzorům… pěkně vyšňořený, žlutočerně jsem ladil (jako vosa), od bot až po přilbu… Projel jsem vesničkou jako z veselého českého filmu, na úpatí vysokého kopce. Můj cíl byl jeho vrchol. Šlapu, šlapu strmou cestičkou a najednou jsem se ocitl přímo ve dvoře velkého stavení. Tam cestička končila. Domácí plus další příbuzenstvo seděli kolem stolů v trenkách, tričkách, něco pojídali, popíjeli… domácí víkendová idylka. Tak jsem se u nich náhle zjevil a oni na mě civěli s otevřenými ústy. Jak jsem byl už dosti vyčerpaný z toho kopce a navíc trochu streslý, zapomněl jsem včas vytočit nohu ze zámku na šlapce a plácnul jsem sebou na bok jako posel z Maratónu. Nebo z Liptákova? Válel jsem se před nimi v trávě a zuřivě se snažil vysvobodit nohy z pedálů. Parádní helma mi sjela na stranu a zakrývala mi částečně výhled a zároveň se mi její přezka nepříjemně zarývala do krku. Přiškrceným hlasem, zcela rozhozen, jsem pronesl tu nejpitomější větu: „Přeji dobrý den vespolek, jedu z Újezdce." Vesničané na mě zírali stále užasleji. Po nekonečné minutě, kdy si přihlížející patrně nebyli úplně jisti, zda prožívají realitu nebo se jim zdám, jsem osvobodil nohy i krk, vyskočil jsem, sedl na kolo a pádil, odkud jsem přijel. Musím přiznat, že jsem takto ve slepé vesnické uličce skončil již několikrát. Tenkrát jsem si to ale parádně užil.

Druhý trapas je velmi krátký, dosti drastický a naštěstí beze svědků. Zase krásný letní den. Provádím na zahradě takovou nedělní rutinu, sekání trávy a před tím s kovovou lopatičkou v ruce vysbírávám kočičí hovínka a elegantně je forhendem přehazuji přes drátěný plot do pole. Jedno bylo jaksi měkčí a nepodařilo se mi ho dostat přes plot. Míček prostě skončil v síti. Rozplizlo se pod horním okrajem a pomalu ukapávalo po drátěných okách, což nebyl pěkný pohled. Napadla mě geniální věc. Rozvážně jsem přistoupil k pletivu, vzal jej do dvou prstů, přitáhl k sobě a pak pustil, jako když se střílí z luku. Smrdutá hmota se vymrštila k lesu a její zbytky mě při zpětném pohybu drátů přistály v obličeji. Opět další objev, že tudy cesta nevede…

Třetí trapas pochází z dob, kdy jsem jako medik docházel do jedné pražské nemocnice a asistoval jsem při operacích prsních nádorů a cyst. Oblíbil si mě jeden prsní chirurg, který operoval prominentní dámy a já měl tu čest mu držet háky, sušit krev a nakonec sešít kůži. Někdy, dle rozsahu výkonu, byla pacientka v narkóze, jindy jsme operovali jen v místním znecitlivění. Jednou takhle (opět krásný letní den, za okny operačního sálu) malý koncert pro čtyři ruce v latexových rukavicích. No a já velký medik, skoro doktor, patřičně namistrovaný, povídám panu primáři: „Skoro škoda do tak výstavního ňadra řezat, co?" Mému šéfovi na vteřinu strnuly ruce a pak mi tichým, leč důrazným hlasem anglicky oznámil: „Our pacient is NOT sleeping. She obtained only LOCAL anesthesy!" (Naše pacientka nespí, dostala jen místní znecitlivění). V tom horkém letním dnu pod Petřínem, jsem se zpotil až na kostrči. Nakonec jsme se tomu všichni čtyři (i se sestřičkou) srdečně zasmály.

Tak, ještě jednou, zdravím převelice a přeji VESELÉ VELIKONOCE.

Velký machr, MUDr. Tomáš Lebenhart,

vlastní rukou.