12 minut

Neplašte se, nejde o erotiku… nejsem Paulo Coelho či bleskovej Jack… Chci se jen podělit o své pocity z autopatie.
Včera, 26. 7. 14 jsem v horkém odpoledni zastavil autem nad Javornou, vzal igelitku s autopatickou lahvičkou, hodinky a rázně vykročil po asfaltové cestičce ke studánce na Zhůří. Je o ní psáno v mé druhé knížce, je tam i vyfocena. Studánka, která mě oslovuje, obklopena příjemnými energiemi i krajinou. Nejbližší obydlené stavení může být cca osm kilometrů. Šumava v plné síle a intimitě. Nuž, tu intimitu jsem si tajně přál, po cestě k prameni… Červencová sobota – to jsem si taky mohl přát třeba nového Forda Mustanga (s třiceti tisíci na účtu).

Předjelo mě pár cyklistů, zmizeli, a když jsem dorazil ke studánce, nikde nikdo, jen skřivánci a káňata vysoko na nebi, v zelené dálce krávy, rozvážně pochodující s hlavami u země. Pozdravil jsem vodu i místo a vybalil lahvičku. Nosem dlouze prodýchl nabranou křišťálovou tekutinu a poklekl k tekoucí vodě. Můj plán: 12 minut průtok (24 litrů), naposledy to bylo minut osm. Lehl jsem si do trávy, v ruce lahvinku pod ledovým proudem, patrně jsem připomínal hodujícího antického Římana, Boha Baccha či možná toho tlusťocha z Hrabalových Slavností sněženek – jak s břichem položeným vedle sebe v záhonu, pomalu vytrhává plevel… občas jsem pohlédl na zápěstí s hodinkami, co dělá vteřinovka, jako bych čekal na vlakovém nástupišti… Ležel jsem tak pět metrů od stezky. Vůkol klid. Asi dvě minuty. Projela mladá žena na kole, moc hezká, svaly a špeky v ideálním myslitelném poměru. Otočila hlavu s bílou čelenkou a vyslala ke mně okouzlující úsměv – což jsem moc nechápal. Hlavně, že se nezastavila a nechtěla se třeba napít… Za další asi dvě minutky přijel pán s paní. Sestoupili s bicyklů a vykročili ke mně. V naprostém klidu jsem jim telepaticky sdělil: Zastavte se. Pokračujte. A oni jako loutky, napili se ze svých lahví, sedli na kola a jeli dál… Musel jsem si vyměnit ruku, aby mi neumrzla. Netrvalo dlouho a přišly starší dámy s baťůžky a treckingovými holemi, jimiž rytmicky ťukaly do asfaltu. Zastavily se a hleděli na mě, jak se tam povaluju a usmívám na svět. Jako nějaký sulphurický trempík u ohýnku s nezbytným lahváčem v pravici. Nezírejte a jděte s pánem Bohem, říkám jim v duchu. Jdou… Jsem v pohodě. Uvědomuju si, že Vesmír kouzla neumí. Není jich třeba. Všechno jde zařídit v mezích přirozených zákonů.

Liju si na hlavu vodu, balím flašku, loučím se a vyrážím zpět k autu. Říkám si, tak co se bude dít? Přijde ten nádherný wow-efekt, jako kdysi? Mocný pocit štěstí, jako když se před vámi otevírají dveře do ráje… Asi v půli cesty se ohlédnu a vidím, jak se ke mně rychle blíží nějaké zvíře. Zastavuji a říkám si, to snad není pravda… Co to je? Brzy rozeznávám siluetu velkého psa. Žlutý německý ovčák. Přímo letí. Uvědomil jsem si, že mám strach. Kdysi jsem si na kanárském ostrově Lanzarote udělal pěší výlet na aktivní sopku, blízko oceánu, abych procítil atmosféru Sulphuru. Když jsem téměř dosáhl kouřícího jícnu, zjistil jsem, že nejsem sám. Kolem mě začalo pobíhat asi pět, šest velkých zdivočelých psů. Vyhublých, žlutých a hnědých odstínů, neexistujících ras. Dívali se na mě vážně, smutně, nerozhodně… Na rovinu: Byl jsem podělanej strachy. Přicházeli blíž, znervózňovalo mě nejvíc to, že mě přirozeně a ideálně obklíčili. Vycítil jsem jednotnou energii smečky. Byli organizováni! Pochopil jsem, že nelze vyjednávat… Hnán děsem, udělal jsem akci. Vzal jsem do každé ruky velký načervenalý kámen a zamračeně jsem pohlédl každému zvířeti hluboko do očí. Vytipoval jsem vůdce, zdvihl paže a s velkým řevem jsem vyrazil proti němu. Stáhl ocas, otočil se a pomalu, s pokleslým zadkem klusal pryč, následován ostatními. Smečka se zastavila asi dvacet metrů ode mě. Zůstali nerozhodně stát… použil jsem kameny, kterých tam bylo více než dost. Odešli…

Letmo jsem si tu scénu vybavil a řek si, už bylo hůř… usedl jsem na kraj stezky do lotosové pozice a dělal jsem, že nejsem… Pes proběhl kolem, ani nezpomalil… Tak jo, pokračuju k autu a čekám na další věci… Po cestě se mi vracel pocit štěstí a později i vysoké, příjemné energie – Temelín-efekt. U auta seděl ten ovčák, uši jako stany. Všiml jsem si, že je to fena. Měla obojek. Když jsem odemykal, zvedla se a odběhla. Vůbec nevím, co a proč se dělo – ale něco se dělo… zprvu tedy pohyb událostí, pak mentální a nakonec fyzický. Dnes mám kapku krizi, nic mě nebaví… uvidíme zítra.

Loď je nejbezpečnější kotví-li v přístavu. Proto se ale lodě nedělají…

Tomáš Lebenhart